Poprvé jsem to poznal se svatou Terezií z Avily. Ten pocit vřelé blízkosti, který vám dovolí mluvit k mrtvému, protože pro vás stále žije. Společenství svatých, pokud to má význam pro člověka, který jinak chová vůči modlitbám k mrtvým silný předsudek.
A teď jsem prožil něco podobného s Emily Dickinsonovou. I když Emily je komplikovanější. Přiznám, ze začátku to bylo okouzlení. Člověk je zaslepený a vidí jen to, co chce. Jistě do té pasti spadli už mnozí. A není asi nic snazšího u básníka tak enigmatického a vzdorujícího konkrétnosti. Je trochu jako věšák, na který je možné pověsit cokoliv. Obzvláště pozoruhodné mi přišlo, že v jejích nejduchovnějších basních se nacházejí ateisté. Ale možná jsem se dopouštěl podobné nespravedlnosti z druhé strany.
Začal jsem číst její životopis od Alfreda Habeggera a postupně mi došlo, že přes všechnu blízkost je mezi námi také veliký rozdíl. V Habeggerovi, pokud mohu soudit, našla Emily citlivého životopisce, i když stále se nedovedu ubránit jistému pocitu studu, když nahlížíme do soukromí někoho, kdo se narušení soukromí tak děsil. To je právě rozdíl oproti svaté Terezii, která je průzračná, ztrácí sama sebe pro Boha, a tak nás zve k společné extázi. Duše jako zrcadlo, které zcela zaplňuje Kristus. Proto se za své ztracené já už nemusí stydět a píše o sobě dobrovolně, i když ne z vlastního popudu. To Emily se skrývá a nechce být vidět. A Emily se sama sebe stále zarputile drží.
Jen vinou nechtěného úsilí badatelů ji vidíme v temných chvílích. Třeba když její bratr, toho času učitel, píše, jak ztrestal zlobivého irského žáčka, a ona odpoví: “Měl jsi ho zabít, beztak je jich tu tolik, že už tu není místo pro Američany.” Samozřejmě, byla tehdy mladá a prostořeká, ale je to stejná žena, která napsala: “Jestli jsem pomohla jediné znavené července, nežila jsem nadarmo”? Žena, která ječela jak blázen, když její otec bil koně, a která dostala záchvat náboženského rozhořčení, když jejího fantazírujícího synovce ve škole potrestali za lhaní? I když podobné nehorázné výroky bychom jistě našli u svaté Terezie a mnoha dalších světců, u Emily mě bolí trochu víc, možná proto, že u ní chybí nějaká výslovná rezignace na “padlé já”.
Ale to ze mě mluví stará evangelikální mentalita, která by chtěla vidět každou duši řádně spasenou. I když jsem myslel, že už je za mnou, že dokážu rozšířit svůj duchovní horizont. Také proto je mi Emily moc blízká. Máme společný úděl, společnou ránu, společné požehnání, protože evangelikalismus se nikdy nevyléčí, můžete ho maximálně transformovat. Odsouzeni zápasit s Bohem. Emily se sama někdy identifikovala jako “pohan”. Ale v dobovém společenském kontextu, tak hluboce ovlivněném evangelikální religiozitou, si nelze nevšimnout, že pohan je často velice křesťanská postava. Za pohana se svého času označil i její otec, ačkoliv chodil pravidelně do kostela, vedl spořádaný život a věřil zcela ortodoxním způsobem. Jen ve svém nitru cítil nedostatek odevzdání se Bohu. Katolíci mají církev, která ochrání věřícího před Bohem, ale kdo ochrání kalvinistu?
Někdo se zdráhá nazvat Emily mystikem, protože postrádá naprosté odevzdání. Někomu přijde podezřelé, že by se jí dostalo takového náhledu, když rezignovala prakticky na veškerou ortodoxii. Jenže možná právě proto získala výjimečnou jasnost pohledu. Redukuje symboly náboženského dogmatu až na kost, aby zbylo pouhé žití, a tímto v podstatě kenotickým pohybem dochází extáze, prozření, doteku nadpřirozené milosti. Mnozí si všimli, že nabytou zkušenost popisuje zas pomocí tradiční náboženské obraznosti. Tentokrát už si to může dovolit, protože symboly pro ni dostaly autentický význam. A kdo by mohl říct, že to byla snadná cesta, že prošla širokou branou nebo že je to levná milost? “Za chvíle opojení (ecstatic instant) / platíme úzkostí, / na ostří vyváženou / s mírou opilství (ecstasy). / Za každou z drahých hodin / bědnými roky hrůz, / vyhádanými groši / a plnou bednou slz!”* Málokdo zaplatil tolik, co ona. Kdo může posoudit, jestli bylo její bolesti dost, aby ji přivedla k rezignaci a zbavila její zrak závoje marnosti? Kdo určí, do jaké míry ji bolest připoutání naučila odpoutání?
Jisté je, že ať už si ve svém pozdějším životě myslela z doktrinálního hlediska cokoliv, tím hlouběji prožívala dobrodružství ducha. “Včelu netrápí původ medu a rodokmen extáze nezadrží motýla na jeho třpytivé cestě vzhůru.” Motýla pramálo zajímá, jestli říkáte “evangelikální” nebo “křesťanský”. Motýla zajímá extáze: “Vezměte mi všechno, ale nechte mi Extázi.” Neprožívá Emily nakonec totéž, co jiní svatí? Především Tajemství, které už není něčím cizím mimo nás, ale stává se tím nejznámějším a nejdůvěrnějším, aniž by ztratilo svou naprostou jinakost. Tajemství, které odkrývá, že ve smrti nacházíme nesmrtelnost. Ve slabosti sílu. Že sláva je bezvýznamná a bezvýznamnost slavná. Že člověk, který je ve vlastním domě připraven panicky prchnout před řeznickým poslíčkem nečekaně vpadnuvším do kuchyně, může být také šíleně smělý.
Emily v jedné básni svůj rozchod s evangelikálním křesťanstvím popisuje jako “božské zatracení”. Co je z hlediska ortodoxie zatracením, má ve skutečnosti spásnou kvalitu. Proto jsem vlastně vděčný i za její temné chvíle, za její křehkost, nedokonalost a ztracenost. Jestli nás oficiální světci spojují s Bohem ve svém sebezapření, Emily to dělá ve své lidskosti. Právě když je pouhým člověkem, v okamžicích obyčejného života, dokonce v rezignaci na věroučný aparát, kterému nedokáže věřit, pozemský okamžik splývá s okamžikem věčnosti. Není nakonec důvodem, proč církev od začátku trvala na dogmatu o vzkříšení těla, fakt, že bez těla, bez čistého zraku těla, nelze vidět Boha?
Habegger končí svůj životopis způsobem dokonale literárním. Emily se v posledních měsících svého života identifikuje s obrazem Jákoba, který zápasil s Bohem a zvítězil. Ze zápasu si odnáší požehnání a zranění. A zatímco u Jákoba jsou požehnání a zranění dvě různé věci, u Emily je to jedno a totéž. Její triumf, náhled, který získala, její svoboda vybojovaná v uzavřenosti a dobrovolném odloučení od širšího světa, jsou zároveň jejím neštěstím.
* Moc se mi líbí překlad Jiřího Šlédra, ale bohužel se v něm ztrácí ten zásadní pojem