“Vím, že nic nevím.” Nikdy jsem neměl příliš pochopení pro obdiv, kterého se za ta slova Sókratovi dostává. Chtěl jsem vědět a filosofie měla věcem přijít na kloub, ne takhle házet flintu do žita. Vzdát se všeho vědění, to byl přesný opak toho, po čem má duše toužila.
Trvalo mi dlouho, než pro mě nevědění na počátku filosofie přestal být jen nepříjemný abstraktní princip, který musíme co nejrychleji překonat, a než jsem dokázal pochopit, že žádná konečná odpověď nemůže pojmout skutečnost. Dnes můžeme těžko s určitostí říct, co tím Sókratés vlastně myslel. Ale jestli to neznamená jen nevědění o konkrétních věcech, ale je to němá otázka stojící na počátku každé zkušenosti a každého slova; jestli tím chtěl vyjádřit, že veškeré naše pokusy o vyslovení odpovědi, pokud se mají sejít se svým počátkem, končí zase jen v přitakávajícím mlčení a že náš konečný způsob, kterým se snažíme vyjádřit pravdu, se vždy ukáže jako neadekvátní, a tím se teprve stává pravdivým – pak je opravdu Sókratés učitel hodný úcty a filosofie v něm našla završení hned při svém zrodu. Jinak to byl jen otravný mluvka.
“Vím, že nic nevím.”
Tato věta, výrok či co, jest nesmyslné falzum. Sokrates ho nikdy nevyřkl, ani skrze Plátóna. Jedná se spíše o folklór. Ta věta zní takto. Je nutné ji napsat celou jak je známa z Ἀπολογία :
Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší.“ A tu, když jsem ho prozkoumával – nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním –, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.
Sókratovské „nevědění“ není házení flinty do žita. Mluví zde o pokoře : Nevím, a proto se chci dovědět. A čím víc se toho dovím, tím širší pole se přede mnou otevírá, tím více otázek, tím méně toho vlastně vím. Nesmím nikdy ustrnout i když existuje tajemství,kterým neproniknu.
A tak Sókrates chodil po agoře a bavil se různými spoluobčany a usvědčoval je z jejich pýchy. Ať už státník, básník či řemeslník, všichni vynikali nad Sókratem ve svých oborech. Jejich pýcha spočívala v tom, že svým oborem a svými nespornými znalostmi vydávali počty i o oblastech jiných. Přesahovali své pole působnosti, vztahovali své vědomosti na pole širší než jim náleží. A Sókrates je usvědčoval z této pýchy, z jejich pouhého zdání, řecky δόξα, proto byl neoblíben, proto musel zemřít.
Sókrates byl nejmoudřejším ne proto, že by věděl víc než jiní. Jak sám několikrát podotkl, moc toho neví. To v čem se lišil bylo to, že to co ví tak, ví, ale nesnažil se zasahovat svým partikulárním nutně omezeným věděním do oborů dalších. Byl si vědom vlastní omezenosti, proto z něj vyzařovala pokor, to je dědictví stálé živé.