Mezi námi devianty

Pro jednotlivce, kteří se nějak vymykají většině, se najde spousta vhodných dehonestujících označení: mohou to být kacíři, blázni, zpátečníci, hlupáci a tmáři – nebo třeba devianti. Pro jednoduchost zůstaneme u tohoto názvu. Jednak ho chápu v obecnějším smyslu než jen sexuální deviace a na konkrétním slovu nakonec příliš nezáleží. Pokud je zrovna možná veřejná debata a devianti mají dost silný hlas, strhne se kolem toho mediální humbuk, dlouho se řeší, co vlastně je a co není deviace, a nakonec, až odstrkovaná menšina získá přízeň většiny, je zproštěna svého neblahého označení. Nedávno jsme to viděli při pochodu homosexuálů. Nechci zde bránit homosexuály, natož pak jejich pochody. Jen bych rád ukázal, že když jsme někdy považováni za devianty, ať už vyčníváme z jakéhokoliv důvodu, nemusíme se toho vlastně bát, pokud si zachováme čisté svědomí.

Nezařazeno

Arabská demokracie

Když se nedávno rozvášněný dav snažil vzít útokem izraelskou ambasádu v Káhiře, volal jeden z útočníků, že Nejvyšší vojenská rada teď musí dělat to, co chce lid. Lid chce lynčovat izraelského velvyslance, tedy dobře, lide, máš to mít – asi takhle si představují demokracii ony čerstvé výhonky „arabského jara“.

Politika

Můj svět

Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!

Filosofie

O rozumových důkazech

Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.

Filosofie

Radost a látka

Sledoval jsem vědce, jak zkoumají chemické děje v mozku a mluví o radosti. Rozříznou oko a mluví o vidění. Ale přišlo mi, že mluví o ničem. Raduje se látka ve zkumavce a vidí obraz v zrcadle? Mozek a oko jsou nástroje, ale kde je v nich radující se a kde je vidoucí? Vždyť přece radující se a jeho radost, vidoucí a jeho vidění v ničem nepřipomínají chemikálii, mozek, oko ani žádnou jinou věc nebo vztah věcí, které se nacházejí ve světě.

Filosofie

Halík vs. Švorcová: k diskuzi pod článkem

Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz.

Filosofie / Náboženství

„Vůle lidu“

Poslední výstupy odborových předáků ohledně chystané stávky dávají výbornou příležitost připomenout si, jak může způsob vyjadřování o člověku prozradit mnohem víc, než by si možná přál. Z věci, kterou bychom jinak shovívavě přešli, nám může najednou přeběhnout mráz po zádech, když je řečena určitým způsobem, a kromě samotného věcného sdělení začne vypovídat také o tom, jaký je celkový postoj mluvčího ke světu – jeho duchovní situace, chcete-li. A protože, jak píše Platón, obec je člověk psaný velkými písmeny, můžeme mít oprávněný důvod k obavám, když chce takový mluvčí překreslit svůj svět velkými písmeny na plátno politiky.

Politika

M. Merleau-Ponty – Viditelné a neviditelné

(poznámky ke knize) Filosofie jako tvoření. Co je smyslem filosofie? Chce porozumět bytí, které se jí stává otázkou. Pokud to dělá po způsobu reflexivní filosofie, ve snaze nahlédnout se vrací k bytí tak, jako by bylo možné vidět ho ze všech stran, z vnějšu i vnitřku, v samém jádře jeho bytí. To by ale musela být schopna postavit se zcela mimo bytí, být absolutním pozorovatelem, a tedy problém filosofie v tomto smyslu splývá v jedno s problémem stvoření z ničeho. Pokud toho nejsme schopni, nemůže filosofie uspět.

Filosofie

„We Got Him“

Dostali Usámu… Přiznám se, že jsem měl také jistý pocit zadostiučinění, když ho zabili. Méně pochopení už mám pro frenetické oslavy, které následovali v ulicích amerických měst. Ale prosím, je to Amerika. Jiná věc je, že s tímto jediným člověkem nezmizel problém mnohem závažnější než existence jednoho vyšinutého fanatika. Na světě jsou totiž stále milióny lidí, kteří mají podobné smýšlení a jsou připraveni k podobným činům. To nejhorší na Usámovi vlastně ani nebylo to, že zosnoval nějaké konkrétní teroristické útoky – to nejhorší je zášť, která k nim může vést. A ta stále žije.

Politika

O blozích a lidech

Pro člověka zvyklého psát si deníkové zápisky nebo provozovat podobný druh „mentální hygieny“ je blog nakonec jen celkem samozřejmý vedlejší produkt této záliby. Problém nastává, když začne autor zvažovat, jaký obraz tím o sobě předestírá druhým lidem. Pokud se rozhodl publikovat jen samé závažné věci, kterými stojí a padá svět, vyjde z toho jako temný a zamračený suchar, který si myslí, že když ráno nevstane včas, nevyjde slunce. Pokud napíše každou bezvýznamnou maličkost, v lepším případě bude považován za grafomana, v horším za osobu stiženou duševní úplavicí.

Nezařazeno

Dostojevskij

U Dostojevského cítíte vášeň či trýzeň od první kapitoly, cítíte mocné napětí duševních rozporů, věci jsou rozehrány a ve vzduchu visí osudovost, všechna hloubka lidských citů a lidského neštěstí. Za tím je cítit prožitá trýzeň, ty stránky jsou napsány trýzní, a proto trýzni uleví, když je čteme a vyženeme ji tak ze srdce do představivosti.

Literatura

Kierkegaard

Někdo prý řekl, že Heidegger je vlastně jen výklad ke Kierkegaardovi. Ale mně se zdá, že naopak Kierkegaard představuje v mnohém výklad svých následovníků. Například Sartre se svým „existence předchází esenci“ není nic než příklad uplatňování abstraktního já, které si osobuje místo Boha a obléká se jen zdáním vážnosti. Nebo Heidegger se svou filosofií úzkosti, se svou odhodlaností tváří v tvář Nicotě, je krásný příklad „stoického“ vzdoru, být sám sebou navzdory, protože odtud nemá dialektický přechod k víře, ale v úzkosti zůstává.

Filosofie