Když uvažuji o sporech nad různými výklady Bible, musím přemýšlet nad jedním příběhem z Mišny. Tragickým i veselým, tak mnohavrstvým a bohatým paradoxy, že mohl vzniknout snad jen v judaismu. A nad tím, kolik bychom si mohli vzít poučení z toho, jak zle to může skončit, když se učenci hádají.
Když rabi Eliezer ben Hyrkan zodpověděl všechny námitky učenců, řekl: “Je-li halacha podle mě, ať to dokáže tento rohovník.” A rohovník se přesadil o sto loktů dál. Učenci odpověděli: “Rohovník není argument.” Rabi znovu říká: “Ať to dokáže tento vodní proud.” A proud se obrátil nazpět. Učenci odpověděli: “Proud není argument.” Znovu říká: “Ať to dokážou stěny této učebny.” Stěny se začaly sesouvat. Ale rabi Jehošua je okřikl: “Co je vám do toho, když se učenci hádají.” A tak zůstaly stát nakloněné. Nakonec říká rabi Eliezer: “Je-li halacha podle mě, ať se to dokáže z nebe.” A ozvala se božská ozvěna: “Co pořád máte proti rabimu Eliezerovi, podle něhož je vždycky halacha?” Tu se rabi Jehošua postavil a zvolal: “Není v nebi…” Čímž narážel na verš: “Tento příkaz, který ti dnes udílím … není v nebi.” To znamená, že poté, co byla darována Tóra, nenasloucháme již božské ozvěně, ale je vykládána podle většiny.
Později potkal rabi Natan Elijáše a ptal se ho, jak se tehdy tvářil Svatý-budiž-požehnán. “Smál se a říkal: Přemohli mě, synové moji, přemohli mě.”
Učenci spálili všechny výnosy rabiho Eliezera a vyhlásili nad ním klatbu. Rabi Akiva mu to oznámil slovy: “Mistře, zdá se mi, že se ti přátelé poněkud vzdalují.” Rabi Eliezer roztrhl své roucho a plakal. Svět pozbyl v té chvíli třetinu oliv, třetinu pšenice a třetinu žita a těsto v rukou ženy zkyslo.