Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!
A přeci, jak rádi bychom si svět přivlastnili, přetvořili ho ke svému obrazu. Rádi zůstáváme mezi čtyřmi stěnami, ve svém tichém a přívětivém domově, kde je vše, jak má být. Máme rádi přírodu, vlídnou, konejšivou a obejímající, kde lesy, moře a skály svým majestátem dávají hloubku lidskému bytí, kde vodopád burácí vedle nás, kde nás ohromuje, ale neděsí. Máme rádi druhé lidi, když jsou přátelští, když nás přijímají a my můžeme přijmout je. “Můj svět…”, můžeme zašeptat a usnout klidným spánkem.
Ošklivé věci necháme venku za dveřmi. Ať na ně zapomeneme, ať nám ani nepřijdou na oči, v našem světě nemají co dělat. Připomněly by nám starou pravdu, že svět je děvka, která jde s každým. Nebo snad milenka volající o pomoc? Každopádně, co by z našeho světa zbylo? Ukradli by nám jej zloději, násilnící a vrazi, prázdné a nechutné existence, nouze, nemoci, katastrofy a všechna ta bída a neštěstí, co jich je pod sluncem. Příliš patetické? Dobrá, ukradl by nám jej klidně i první otrapa, kterého potkáme na ulici.
Když znovu otevřu oči, vidím jen jeden společný a nezvladatelný svět. Vždyť co v něm bylo mého? A do duše se vkrádá nepříjemný pocit – že ta děvka je mi blíž, než se zdálo, že ona i můj starý dobrý svět jsou ze stejného těsta. Pocit zhrzeného muže, když objeví nevěru své ženy a začne si kvůli ní ošklivit sám sebe.