Román Jonathana Littella Laskavé bohyně představuje fiktivní paměti důstojníka SS dr. Aueho. Prožijeme s ním celou válku od účasti ve vyhlazovacích jednotkách, přes Stalingrad až po apokalyptický konec nacistického Německa. Setkáme se s mnoha historickými postavami, včetně Eichmanna, Hösse či Himmlera. Kromě toho se noříme stále hlouběji do temnot jeho polymorfně perverzní duše.
Je to skvělá, fascinující kniha. Předkládá tolik zajímavých témat, že jsem vůbec nestihl nudit: Dějiny holokaustu, válka na východní frontě, pád Berlína, vyšetřování vraždy, incestní láska, temné sexuální fantazie, kavkazské národy, spleť nacistické byrokracie. V rozpacích jsem snad jen z několika momentů spisovatelské svévole, která překračuje hranice uvěřitelnosti.
Kromě toho je to ovšem také pěkně hnusná kniha. Při čtení jako by na mě vždycky padla tlustá deka. Ale zároveň jsem se pokaždé svým způsobem těšil na další dávku. Podobně jako hlavní protagonista Aue, i já jsem měl pocit, že při tom něco důležitého pochopím. Jak vůbec mohlo dojít k něčemu tak hroznému, jako byl holokaust? Jak mohlo pár tisíc členů Einsatzgruppen vyvraždit přes milion lidí, většinou žen a dětí, a po válce se zase začlenit do normálního života? Jakou vinu má národ, jehož státní mašinérie pracovala k tomuto cíli, a přece všichni bojovali za konečné vítězství s pocitem dobře splněné povinnosti?
Knížka nám neodpoví, jsou to přece paměti esesáka, který nechová výčitky svědomí. A přece můžeme pochopit mnohé, protože vidíme, jak tehdy lidé mysleli. Dokonce je to hotová encyklopedie postojů k takové, jak se říkalo, “Schweinerei”. Pokud ale od jejich vysvětlení nedokážete udržet odstup, strhnou vás do naprostého morálního bahna a z následující deprese se jen tak nevyhrabete. Trochu mi to připomíná Zločin a trest, tentokrát ovšem bez trestu. Vraždy, hrůza, horečky, blouznění, nakonec se tu mihne Soněčka, ale Raskolnikov se nezačne kát.
Není to lehké čtení. Nadužívaná německá označení hodností a organizačních jednotek kladou čtenáři silný odpor, ale vyjadřují právě onu nacistickou byrokratickou změť, která umožnila člověku stát se pouhým kolečkem ohromného stroje a zabíjet s čistým svědomím: Vím, že je to hrozné, ale je to nutné. Sledujete, jak se ta nejhorší zvěrstva mohou dít v rámci obyčejného života. Aue jde sledovat hromadné vraždění a přemýšlí, že si měl raději vzít svetr. Při exekuci plné potoků krve a rozstřílených mozků ho nejvíc rozčílí netaktnost rozhodnutí podávat vojákům ke svačině prejt. Vrahy nejsou jen sadistická monstra, ta jsou naopak z jednotek vyřazována, ale často také vzdělaní a spořádaní lidé s univerzitními tituly, čtenáři Platóna, Kierkegaarda a Chestertona. Postupně se z vraždění stává něco normálního a poprava staříka je jen samozřejmým zakončením příjemné procházky.
Možná je škoda, že Aue je znázorněn jako vyšinutý sexuální deviant, protože dost dobře by na jeho místě mohl být někdo “úplně normální”. V jistých historických situacích stačí, když se člověk prostě jen zapojí do systému. Krutá pravda je, že v podobné situaci by se zřejmě zachovala většina z nás stejně a dokud jí nemusíme čelit, můžeme se jen rozpačitě ptát, zda bychom nenalezli více odvahy.