Halík vs. Švorcová: k diskuzi pod článkem

Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz. Debata o Švorcové zcela zanikla v útocích na náboženství, klérus a církev. Z tolika výlevů nenávisti, nesnášenlivosti, nevědomosti a hulvátství mi sice bylo smutno, ale prošel jsem všech dvacet tři stránek komentářů a pokusil se najít základní argumentační vzorce, které rozhněvaní diskutéři používali a které, myslím, nejsou jen výlevy několika vyšinutých jedinců, ale odrážejí obecnější duchovní stav naší společnosti.

Největší Halíkovo provinění spočívá v tom, že napsal “Pánbůh existuje”, jako by to byla samozřejmost. Proč tím vzbudil tolik pobouření? Přemrštěnost podrážděných reakcí na toto konstatování ukazuje, že čtenáři se cítili ohroženi a pociťovali silnou potřebu bránit “svůj svět”, ve kterém Pánbůh nemá místo. Jakkoliv jde o pravý opak toho, jak se později někteří z nich snaží argumentovat, ukazuje jejich reakce, jak je náš svět labilní, jak stojí na pouhém slovu a víře ve slovo a jak je pouhé nepřátelské slovo schopno jej ohrožovat. Svět není něco, co je samozřejmě dáno s jasným významem. Svět je to, co vytváříme, a má takový význam, jaký mu dáváme. Netvoříme jej pochopitelně z ničeho, svět tu vždy již je, ale na počátku je jen jako otázka, na kterou se snažíme odpovídat. Někdo zpochybní naši odpověď a my se musíme jeho slovu bránit, protože tím ohrožuje naši interpretaci světa a pokud ta se zhroutí, nezbude nám opět nic než úzkost a nejistota.

Někdo přijme jistý výklad světa více méně nevědomě z veřejné zásobárny toho, co se říká a čemu se věří, bude jej bránit zuby nehty, použije všechny argumenty, které má k dispozici, ale nikdy se opravdu nezamyslí. Pokud nechce přemýšlet a být k sobě upřímný, pak nelze diskutovat. Pokud jsou ale jeho argumenty myšleny upřímně, má cenu se jimi zabývat a snažit se je pochopit. V oné bouřlivé diskuzi pod Halíkovým článkem pak nalezneme mnohé takové myšlenkové sedimenty pohybující se v obecném vědomí společnosti, představující jednoduchý výklad světa i s argumenty, které jsou vždy při ruce.

Jedním nejzajímavějších argumentů proti náboženství je paradoxně argument theologický: “Kdyby byl bůh, nedopustil by na světě všechno to zlo”. Což prostě znamená, že nevěří v boha, protože není takový, jak si ho představují. Vymyslí si určitou theologii a boha podle ní poměřují. Nevím ale, kde se vzal bláznivý nápad očekávat, že bůh musí být garantem všeobecné blaženosti zde na zemi. Bible rozhodně nic takového neříká, spíše naopak. Nejprve si vybájíme, jaký by měl bůh být, a pokud je skutečnost jiná, prohlásíme, že neexistuje? Co když jen prostě neodpovídá našim přáním a představám? A kdyby měl bůh třeba i radost z lidského utrpení, znamená to, že nemůže existovat? Kdyby věřili v nějakého boha a ukázalo by se, že skutečnost je v rozporu s jejich vírou, dal by se tento argument ještě přijmout. Ale oni v žádného boha nevěří. Proč si tedy myslí, že mají právo určovat, jaký by bůh musel být a co by měl dělat? A tato zpupnost jde u některých tak daleko, že řeknou: pokud bůh není takový, jak si ho představuji, pak v něj ani nechci věřit. Jenže to je zcela dětinské. Nejprve by přeci měli pátrat, zda nějaký bůh vůbec je, a pak teprve mohou zjistit, jaký vlastně je.

Skutečnost, že lidé často volí obrácený postup, není jen náhodná chyba. Opět se ukazuje, že svět a jeho smysl není dán sám od sebe, ale že v jeho objevování nám nezbývá než chovat se jako tvůrci, kteří svým hledáním objevují předlohu. Fundamentální neprojasněnost světa na jedné straně a naše potřeba smyslu na druhé ovšem vede k pokušení na předlohu zcela zapomenout a vytvářet svět podle libovůle, odtržený od základu, který se skrývá. Už se nesnažíme hledat skutečnost, snadnější je hned ji vytvořit. Bůh, kterého jsme vymysleli, do skutečného světa ovšem jaksi nezapadá, tak tuto myšlenku zcela zavrhneme. A protože jsme přeci vymysleli toho nejlepšího boha, jaký by mohl být, nepřipouštíme ani žádného jiného; žádná horší varianta nás už jako hrdé architekty světa nezajímá.

Druhý rozšířený argument proti náboženství by se dal charakterizovat jako materialistický. Jakkoliv se v něm jedná pouze o aplikaci primitivního omezení obrazotvornosti, slyšíme ho někdy i od jinak celkem inteligentních lidí. “Kde ten váš bůh je,” ptají se triumfálně. “Ve vesmíru nikde k nalezení není.“ Z podobného soudku jsou také otázky typu: “Kde je ta vaše duše? Kde je nebe a peklo?”

Základem těchto otázek je přesvědčení, že cokoliv existuje, musí se vyskytovat ve viditelném světě. Co není součástí viditelného světa, to není vůbec. Toto přesvědčení se dokonce rozšířilo natolik a je tak silně zažité, že proniklo do obecné řeči a lidé jakoby samozřejmě, chtějí-li dodat svým slovům váhu, zaměňují neviditelné za viditelné a poštěstí-li se jim vymyslet další způsob, jak převést nemateriální na něco materiálního, hned jsou toho plné noviny a každý má pocit, že objevil kámen mudrců. Místo lásky nyní mluvíme o fenyletylaminu, místo vzrušení o testosteronu a podobně.

Každý se nemusí zaměstnávat filosofií. Není ale na první pohled zřejmé, že láska a hormony jsou nejen dvě různé věci, ale jsou to dvě věci různého řádu? Vezměme jako modelový příklad samotné vidění. Není zřejmé, že vidění není to samé co oko? Kde v oku se nalézá vidění? Je to obraz na sítnici? Každý příčetný člověk uzná, že obraz na sítnici se aktu vidění nijak nepodobá. To by muselo vidět i zrcadlo, když na něj dopadají paprsky světla. Ale vidění je akt, kdy vidoucí vidí viděné, přičemž vidoucí sám z podstaty věci nemůže být totožný s viděným. Jednoduše řečeno: kdo by viděl, kdyby vše bylo jen viděné? Můžeme sice vidět sami sebe, ale tím pádem se zdvojujeme a jako vidoucí i viděný jsme zároveň dvě věci různého řádu.

Možná je to právě podstatná nemožnost vidět vidoucího, co činí tento způsob myšlení těžko přístupný pro většinu lidí, zaměřených převážně na oblast viděného. A je přirozené, že vidoucí v aktu vidění vždy ustupuje jako nepřítomný ve prospěch viděného. Ale náš život nespočívá jen ve viditelných věcech. Spíše naopak, můžeme říci, že náš život a vše viditelné spočívá právě na neviditelném: bez vidoucího není viděné, beze smyslu není lidský svět, bez lásky je život ubohý a bez úzkosti ze smrti nemá žádnou váhu.

Ne vše, co existuje, je viditelné a ne vše má své místo ve viditelném světě. Beztak by bylo pošetilé domnívat se, že Bůh, který stvořil svět, je součástí světa. Náš lidský svět, viditelný i neviditelný, je jenom drobným kuželem světla obklopeným oceánem temnoty. Naše vědomí má své meze, stejně jako je náš život ohraničen smrtí. A v okamžicích, kdy na nás dopadá vědomí naší konečnosti, ozývá se i úzkost jako hraniční pocit vyvstávající tváří v tvář tomu, co nás přesahuje a co nikdy nemůžeme pochopit, právě proto, že to je mimo oblast našeho života a vědomí. Neznámé a neuchopitelné, které může být stejně tak nicotou jako naplněním. Náboženské symboly bychom neměli chápat jako pojmy označující nějaké konkrétní věci uvnitř světa, ale jako pokus artikulovat náš vztah k tomu, co nás přesahuje, co žádnou pojmovou artikulaci nesnese a co přesto prožíváme jako skutečné na samé hranici reality nebo dokonce na její druhé straně. Někomu tento hraniční prožitek chybí a obklopující neznámo ztotožňuje s nicotou. Nikdy ale nelze tvrdit, že dál nic být nemůže.

Třetí oblíbený argument spočívá v odvolání na to, co dokázala věda. “Dokažte vědecky, že existuje bůh a že člověk má nesmrtelnou duši.” Je to obdobné jako u materialistického argumentu, jen redukce toho, co jsme ochotni přijmout jako skutečné, postoupila tak daleko, že vylučuje vše, co se nachází mimo možnosti metodologie vědy. Věda je pro mnoho lidí stále ještě náboženstvím dneška. O tom, co tvrdí věda, se nediskutuje. Od rodičů, učitelů, z knih a sdělovacích prostředků nám jsou podány zjednodušené výsledky vědeckého bádání jako hotová věc. Samotnými vědeckými poznatky a vědeckou metodologií se zabývá v každém oboru jen zlomek lidí, ostatní o nich nemají ani ponětí a při šíři dnešních znalostí je to dokonce už zcela nemožné. Nicméně onu prostou důvěru ve spolehlivost vědy má skoro každý.

Málokdo si uvědomuje, že důvěryhodnost vědy není samozřejmá, ale je třeba ji zdůvodnit. Za těch dva a půl tisíce let, co se dá historie něčeho jako věda sledovat, se vědecká přesvědčení tolikrát změnila a na povrch vyplulo tolik nesmyslů, kterým kdysi vědci skálopevně věřili, že kriticky uvažující člověk by mohl být trochu obezřetnější. Ano, moderní věda má úžasné výsledky. Je to ale jen postup, jak vytvořit myšlenkový model umožňující ovládnout určitý výsek skutečnosti. Metodologicky si věda klade vlastní předpoklady a abstrahuje od toho, co je mimo oblast stanovenou její metodou. Věda proto nikdy není v postavení, kdy by mohla určovat, co je skutečné a co ne. Není třeba vědecky dokazovat existenci čehokoliv, pokud se nám zrovna nejedná o vědecký výzkum, a i pak je důkaz relevantní pouze v rámci pravidel dané vědní disciplíny. Je smutné, že věda značně přestřelila ve svých ambicích stát se univerzálním vysvětlením světa a když se snaží vysvětlit to, co z principu vysvětlit nikdy nemůže, končí ve zjevných nesmyslech. Připomeňme opět třeba pokusy vysvětlovat lásku prostřednictvím chemikálií a vidění prostřednictvím anatomie. Na počátku není vědec, ale hledající člověk, nejprve neprovádíme vědecký výzkum, ale snažíme se porozumět světu. Oprávněnost nároků vědy je třeba vidět vždy z hlediska předvědeckého světa. Lidé, kteří přijímají vědu jako svůj světový názor, obrací přirozené pořadí věcí, a tím, že vykládají svět vědecky, místo aby se snažili najít místo vědy ve světě, se zbavují možnosti chápat realitu světa nekonečně přesahující omezené pole vědeckého výzkumu.

A konečně, čtvrtý argument proti náboženství je historický: náboženství je špatné, protože má na svědomí spoustu zla a krutostí, které se v jeho jménu prováděly. Nejsem katolík a nemám v úmyslu obhajovat katolickou církev. Není to ani potřeba, protože tento argument míří proti náboženství všeobecně a pokládá ho za zvrhlý prostředek, jak zfanatizovat lid, držet ho v temnotách a umožnit mu ospravedlňovat páchání zla. Zajímavé je morální pozadí tohoto postoje. Apoštolé rozumu a tolerance nám přinášejí mír ve jménu ateismu. Ale za prvé, pokud lidé, kteří se nazývali křesťany, páchali ve jménu křesťanství zlo, přeci jen je jasné každému, kdo je nadán alespoň průměrnými rozumovými schopnostmi, že to bylo v naprostém protikladu ke smyslu křesťanství. Co je však na zlých činech v protikladu ke smyslu ateismu? A za druhé, náboženství se za strany historického argumentu dostává takového odsudku právě proto, že naprosto nechápe smysl náboženství, kterým je hledání pravdy a nalezení souladu ze základem bytí, a ve svém plochém ateistickém výkladu ho redukuje na pouhý prostředek k regulaci chování lidí.

Jistě, ve jménu náboženství a církve bylo spácháno mnoho špatností, ale o nic více než ve jménu ateismu a antiklerikalismu. Co třeba teror francouzské revoluce, co milióny obětí ateistických režimů, jako byl nacismus nebo komunismus. Na vině není náboženství, ale lidská zloba, krutost a zaslepenost. Stejnou zaslepenost jako u náboženských fanatiků nalezneme u mnohých ateistů. A každá interpretace světa bez výjimky může být zneužita ke zlému, pokud naše srdce přestane rozlišovat dobré a zlé, což je, nezlobte se na mě, nakonec v podstatě náboženská funkce.