Jsou lidé, kteří by téměř na vše nejraději žádali “vědecký důkaz”. Zdá se, že jako dříve Atlas, dnes nese svět na svých ramenou věda a jen díky ní nespadne. Dokonce jsem už pěkných pár lidí slyšel požadovat vědecký důkaz existence boha. Někdy narazí na oponenta, který jim tvrdí, že to už je dávno vědecky dokázáno a vysouká nějaký starý scholastický argument. Mnozí filosofové považovali za svou svatou povinnost dokázat existenci vnějšího světa. Inu, co věda nedokáže, jako by nebylo. A hrůza hrůzoucí, bez světa jsme zůstali dodnes. Ale asi to nebude tak horké. Soudě z toho, jak si tu pěkně žijeme, mohou být i věci, které věda dokázat neumí, či nemůže.
Dosud jsem nepřišel na to, odkud bere věda právo nebo snad povinnost být úplným výkladem světa. Nebo spíše, budeme-li důvěřovat ve větší soudnost samotných vědců, odkud berou lidé dojem, že věda tuto povinnost má. Je to něco samozřejmého? Rodíme se jako vědci s exaktní metodou v hlavě a s klapkami na očích? Spíš jsem měl za to, že se rodíme jako nevzdělané, tápající a hledající lidské bytosti, že na počátku je život jako jedna velká otázka, naše naděje, vášně, touha v srdci.
U naprosté většiny lidí spočívá veškerá spolehlivost vědy jen na důvěře, kterou v ni skládají. Je to záležitost toho, co se říká, co jsme slyšeli, co nás naučili. U těch zbývajících se vědecké přesvědčení zakládá na jejich vlastní úvaze, nebo na úvaze o tom, co vymyslel někdo jiný. Ale všimněme si jednoho podstatného bodu, který je všem společný – o tom, jak je věda spolehlivá, nerozhoduje vědec, ale člověk, který skládá důvěru v možnosti vědy. Nejprve je tu někdo, kdo čeká, co mu řeknou, aby v to slepě uvěřil. Nebo někdo, kdo se ptá, kdo hledá odpovědi, a jedním z možných řešení, které nalezne a které se mu zdá být důvěryhodné, je věda. Doposud se ale jako vědec nikdo nenarodil.
Když mi někdo tvrdí, že nevěří ničemu, co není vědecky dokázané, nevěřím mu. Vždyť ani věda sama není vědecky dokázaná. Důvěra ve vědu se vždy musí zakládat na tom, co je předvědecké. A kdo to popírá, řeže sám pod veškerým svým poznáním větev.
Pokud je to tak, má věda smysl jen v rámci našeho hledání, jen ve službách života, pokud může něco poznat a něco dělat. Pomáhá nám žít v blahobytu a poznávat svět kolem. Ale vezmeme-li v úvahu její zaměření na předmětný svět, je pramalá naděje, že nám odpoví na otázky, které jsou v životě nejdůležitější. A když zapomene, odkud vyšla, začne si osobovat monopol na poznání světa a obrátí se tak proti životu, kouká z toho pořádný malér.