Bastila

14. července 1789 se rozvášněný dav zmocnil Bastily. Začala Velká francouzská revoluce. Ale přestože tento den ve Francii dodnes slaví jako národní svátek, mám velký problém vidět v něm něco jiného než národní ostudu.

Arabská demokracie

Když se nedávno rozvášněný dav snažil vzít útokem izraelskou ambasádu v Káhiře, volal jeden z útočníků, že Nejvyšší vojenská rada teď musí dělat to, co chce lid. Lid chce lynčovat izraelského velvyslance, tedy dobře, lide, máš to mít – asi takhle si představují demokracii ony čerstvé výhonky „arabského jara“.

„Vůle lidu“

Poslední výstupy odborových předáků ohledně chystané stávky dávají výbornou příležitost připomenout si, jak může způsob vyjadřování o člověku prozradit mnohem víc, než by si možná přál. Z věci, kterou bychom jinak shovívavě přešli, nám může najednou přeběhnout mráz po zádech, když je řečena určitým způsobem, a kromě samotného věcného sdělení začne vypovídat také o tom, jaký je celkový postoj mluvčího ke světu – jeho duchovní situace, chcete-li. A protože, jak píše Platón, obec je člověk psaný velkými písmeny, můžeme mít oprávněný důvod k obavám, když chce takový mluvčí překreslit svůj svět velkými písmeny na plátno politiky.

„We Got Him“

Dostali Usámu… Přiznám se, že jsem měl také jistý pocit zadostiučinění, když ho zabili. Méně pochopení už mám pro frenetické oslavy, které následovali v ulicích amerických měst. Ale prosím, je to Amerika. Jiná věc je, že s tímto jediným člověkem nezmizel problém mnohem závažnější než existence jednoho vyšinutého fanatika. Na světě jsou totiž stále milióny lidí, kteří mají podobné smýšlení a jsou připraveni k podobným činům. To nejhorší na Usámovi vlastně ani nebylo to, že zosnoval nějaké konkrétní teroristické útoky – to nejhorší je zášť, která k nim může vést. A ta stále žije.