Takhle ztratit rozum!

Moderní výtka: – Takhle ztratit rozum! – To myslíte jako štěstí? Pokud si to ještě někdo neuvědomil, rozum v této souvislosti neznamená nic než význam, úspěch a uznání společnosti. Málokdo a málokdy myslí to slovo hloub. Když je myslí hloub, pak patří do etiky, jako když bědujem nad strašným zločinem; nebo do náboženství, jako když se bezbožníku říká blázen. Když moderní výchova mluví o rozumnosti a kritickém myšlení, pak to také nemá jiný než svého druhu etický, přesněji politický význam. Kam se nám podělo něco, co by bylo na rozumu rozumného, myslím teď ten starý řecký mýtus? Jestli přežívá, pak jako sebeklam. Ti, kdo se jím rádi zaštiťují právě v tomto řeckém smyslu, zřídka kdy chodí po jeho cestách. A pokud se nakonec vyskytne opravdový Sókratés, stejně ho hodí za hlavu.

Co víme?

Takřka od přirozenosti upadáme v přesvědčení, že je přirozenosti, že je něco pevného, jistého a jasného. Jako si každý rád zařídí svůj domov co nejpohodlněji, zabydlujeme se i my zde na zemi a od vnějšku se oddělujeme zdí tohoto přesvědčení. Ale bližší skutečnosti je, že nic není jisté a že slunce zítra nemusí vyjít. A to samé platí o našem nitru, zde především, protože v nitru nás každým dnem a každou hodinou děsí úzkost.

Prostořeká

Bylo jedno tajemství, které znali jen členové úzkého kroužku osvícených, a to tajemství nešlo vyslovit. Aby je člověk poznal, musel se podrobit složitému a temnému rituálu, při němž vniklo přímo do jeho mysli. Jednou se zasvěcení zúčastnila prostinká dívenka. Den poté pásla s přítelkyněmi na lukách kozy a dívky se jí vyptávaly. Ona vyslovila tajemství jedinou větou, takže by i nejhloupější pacholek porozuměl. Když se o tom dozvěděl mistr, dal si ji zavolat a zle jí vyčinil: „Ty prostořeká!“