Na jednu stranu je Kantovo myšlení velice přesné a střízlivé. Odhaluje, že myšlenky, které pocházejí pouze z našeho rozumování, ale ve skutečnosti jim nic neodpovídá, jsou prázdné. Na druhou stranu překvapuje odvážným a na první pohled velmi nestřízlivým tvrzením, že příroda je vlastně výtvor naší představivosti. Nehrozí pak nebezpečí, že prázdné bude veškeré naše poznání, pokud je jen v naší představivosti a nic skutečného, nic „o sobě” mu neodpovídá?
Nelze si nevšimnout jisté pedantské posedlosti, se kterou chce Kant vše svázat, podchytit a systematizovat. Úplné tabulky, které mají popisovat veškerou možnou zkušenost a mimo které už si nikdy nic dalšího nebude možné představit. Nejprve je systematizován názor a rozvažování, pak ideje rozumu, které nemají dokonce žádný reálný předmět a jsou zde jen kvůli tomu, aby mohl být systém úplný. Názor, rozvažování a rozum jsou zasazeny do subjektu jako podmínka veškeré možné zkušenosti, a tak je konečně vše a priori uzavřeno a nezůstává nic, co by systém nepodchytil. Zajímavé je, jak přesto odevšad prosvítá jakýsi tajemný základ, který zůstal mimo systém, ale který nelze dost dobře ignorovat – jako noumena i jako subjekt, zůstávající vždy mimo názor.
Filosofie se dlouho, z velké části nevědomě, snažila vysvětlit svět tím, že ho znovu stvořila. Neptala se už, opojená rozkoší tvůrce, jestli to, co tvoří, je skutečně onen svět, který chtěla vysvětlit. Kant boří tyto uměle stvořené světy, když ukazuje, že vše, co je předmětem naší zkušenosti, není ničím samo o sobě, ale je to pouze jev, podřízený apriorním pravidlům názoru a rozvažování. Zdá se, že dál už nemůžeme překračovat hranice zkušenosti a pokračovat v metafyzické velkovýrobě.
“Vím, že nic nevím.” Nikdy jsem neměl příliš pochopení pro obdiv, kterého se za ta slova Sókratovi dostává. Chtěl jsem vědět a filosofie měla věcem přijít na kloub, ne takhle házet flintu do žita. Vzdát se všeho vědění, to byl přesný opak toho, po čem má duše toužila.
Proč říkáš “můj svět”? Vzal jsi ze společného, ohradil to, vyzdobil a uspořádal, k ostatním otočil ses zády a říkáš “můj svět”. Ale co když do tvého světa vtrhne nepřízeň, co když přijdou druzí a pohlédnou na tebe, co když se ti před oči postaví věc, která ti nahání strach? Jak rychle se pak ukáže, že svět vůbec není tvůj!
Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.
Sledoval jsem vědce, jak zkoumají chemické děje v mozku a mluví o radosti. Rozříznou oko a mluví o vidění. Ale přišlo mi, že mluví o ničem. Raduje se látka ve zkumavce a vidí obraz v zrcadle? Mozek a oko jsou nástroje, ale kde je v nich radující se a kde je vidoucí? Vždyť přece radující se a jeho radost, vidoucí a jeho vidění v ničem nepřipomínají chemikálii, mozek, oko ani žádnou jinou věc nebo vztah věcí, které se nacházejí ve světě.
Tomáš Halík publikoval v deníku Právo glosu o Jiřině Švorcové a zakončil ji větou: “A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje…” Na tom by nebylo nic zvláštního, článek sám o sobě byl slušný a od kněze bych jinou dikci ani nečekal. Mnohem zajímavější jsou ale hysterické reakce, které jeho text vyvolal v diskuzi pod článkem, převzatým serverem novinky.cz.
(poznámky ke knize) Filosofie jako tvoření. Co je smyslem filosofie? Chce porozumět bytí, které se jí stává otázkou. Pokud to dělá po způsobu reflexivní filosofie, ve snaze nahlédnout se vrací k bytí tak, jako by bylo možné vidět ho ze všech stran, z vnějšu i vnitřku, v samém jádře jeho bytí. To by ale musela být schopna postavit se zcela mimo bytí, být absolutním pozorovatelem, a tedy problém filosofie v tomto smyslu splývá v jedno s problémem stvoření z ničeho. Pokud toho nejsme schopni, nemůže filosofie uspět.
Někdo prý řekl, že Heidegger je vlastně jen výklad ke Kierkegaardovi. Ale mně se zdá, že naopak Kierkegaard představuje v mnohém výklad svých následovníků. Například Sartre se svým „existence předchází esenci“ není nic než příklad uplatňování abstraktního já, které si osobuje místo Boha a obléká se jen zdáním vážnosti. Nebo Heidegger se svou filosofií úzkosti, se svou odhodlaností tváří v tvář Nicotě, je krásný příklad „stoického“ vzdoru, být sám sebou navzdory, protože odtud nemá dialektický přechod k víře, ale v úzkosti zůstává.
Mezi řečí jsem někde poznamenal, že se děti ve škole často učí nesmysly, věci, které nikdy nebudou potřebovat a jen jim zbytečně straší v hlavě, a že je to zbytečné, kde může k dobrému životu stačit prostota. Ale tu mě napadá: přijdou ošemetní lidé, roztáhnou sítě učených řečí a budou se ho snažit přechytračit. On jim odpoví: „Já jsem, páni, člověk neučený, dávám vám tedy za pravdu.“ Anebo učiní nějaké podružné výhrady, ale nenapadne ho vzít jim jejich prázdné řeči přímo od huby – čili přistoupí na falešnou hru. A tak ztrácí v té věci, v níž byl přechytračen.
Dnešní filosofie má veliký problém. Třeba přednášky o Kierkegaardovi nebo Nietzschovi se začínají výkladem o tom, že tito muži by se zhrozili, že jsou předmětem takového zájmu, a že vlastně je s nimi postavena otázka po oprávněnosti, po možnosti filosofie vůbec. A pak se vesele filosofuje třeba celý semestr.