Byla to moc zajímavá kniha a přiznávám, že nic podobného jsem zatím nečetl. Pochopitelně v našich podmínkách je charismatické křesťanství okrajovou záležitostí, která nikoho nezajímá. V jiných částech světa naproti tomu zažívá dramatický růst a jaký vliv má v americké politice, jsme mohli pozorovat i v nedávných prezidentských volbách. Tanya Luhrmannová bere tento výstřední proud křesťanství vážně, i když k němu přistupuje s odstupem jako k předmětu antropologického zkoumání.
Po několik let navštěvovala charismatické společenství Vinice, jejich bohoslužby, modlitební skupinky a konference, hovořila s jeho členy, hovory zaznamenávala a analyzovala. Součástí projektu byl i psychologický experiment, jehož účastníci podstoupili různé druhy duchovních cvičení, jejichž efekt byl vyhodnocován pomocí psychotestů a rozhovorů před jejich začátkem a po skončení.
Základní otázka, kterou si Luhrmannová klade, je, jak mohou lidé v dnešní racionalismem prosáklé západní společnosti věřit v neviditelnou entitu, která má hmatatelný vliv na jejich životy? Jak mohou prožívat Boha jako skutečného, jak pro ně může být jeho milující přítomnost takřka fyzicky reálná? Někdo by řekl, že jsou prostě omezení nebo šílení. Otázka psychického onemocnění není v knize pominuta, zabývá se také hraničními stavy a dokonce konkrétními případy, kdy se charismatická zkušenost mění v psychotickou, ale to jsou spíše výjimky. Obecně se dá říct, že tato spiritualita sice může vypadat divně, ale psychické i fyzické zdraví spíše podporuje, než by mu škodila. A dokonce ani ten “divný” element není až tak neobvyklý. Překvapivě velká část lidí někdy smyslově slyšela nebo viděla něco, co nebylo skutečné, jen tomu obvykle nepřikládáme žádný význam. Je to pro nás jen chyba v procesu, jakým zpracováváme smyslové podněty.
Na Luhrmannové je sympatické, že jednoduše neodsuzuje a nemarginalizuje. Naopak se snaží porozumět a přiblížit charismatické evangelikální křesťanství většině, která obvykle mává rukou a klepe si na čelo. Má to být knížka pro nevěřící o tom, jak mohou věřící prožívat svou víru a třebaže přitom vypadají, jako by žili v úplně jiném světě, je tuto praxi možné chápat na základě psychologických procesů, které jsou nám všem společné.
Klíčem k porozumění je způsob, jakým se evangelikálové charismatického ražení učí vnímat a kultivovat zkušenost konkrétní Boží skutečnosti. Věnují cílenou pozornost své mysli a svým emocím a některé z nich interpretují jako Boží přítomnost. Naučí se zkrátka, že část jejich mysli může představovat Boha. Bývá to náročný a dlouhotrvající proces, který začíná spíše předstíráním, jakousi hrou na skutečnost, ale postupně se stává stále skutečnějším. Velká část knihy se zabývá zkoumáním technik, především modlitebních, kterými charismatická společenství tuto dovednost kultivují.
Důležitější je naučit se něco dělat než si něco myslet. Tohoto praktického, emočního zaměření si Luhrmannová všímá i s ohledem na otázku teodiceje. Teoreticky by měla být otázka zla a utrpení mnohem akutnější pro lidi, kteří věří v dobrého, všemohoucího, bezpodmínečně milujícího a ve světě reálně působícího Boha, který činí zázraky, uzdravuje a křísí z mrtvých. V církvi, která nabádá své členy, aby se modlili za zcela konkrétní věci každodenního života a očekávali odpověď. A přitom sami nejlépe vědí, kolikrát to nevyjde, přitom sami musí čelit životním tragédiím a Bůh neodpovídá. Podle autorky žádné racionální vysvětlení, žádnou vypracovanou teodiceu tyto skupiny nemají. Ale paradoxně, zkušenost selhání a konfrontace s utrpením je většinou od víry neodrazuje, ale spíše utvrzuje. Právě v těchto okamžicích totiž Boha nejvíc potřebují. Boha, kterého se naučili vnímat, řečeno žargonem psychoterapie, jako interní “objekt”, který nás miluje, stará se o nás a záleží mu na tom, co je pro nás nejlepší. Nejde o to, jak utrpení vysvětlit, ale jak ho transformovat.
Závěr knihy je věnován zasazení této moderní spirituality v rámci širšího kulturně-historického kontextu. Až donedávna nebyla víra chápána jako záležitost epistemologického přesvědčení ohledně povahy skutečnosti. Spíše byla způsobem, jakým se lidé k dané realitě vztahovali. Ještě v roce 1611 anglické “believe in God” znamenalo spíše spoléhat na Boha, odevzdávat se Bohu, než být přesvědčen o jeho existenci. O tom, že Bůh je, téměř nikdo nepochyboval. Víra jako epistemologické přesvědčení je vlastně moderní záležitost.
V situaci, kdy tradiční zbožnost ztratila exkluzivitu a v očích mnoha i věrohodnost, je charismatické křesťanství paradoxně neuvěřitelně progresivní. Dokonce je podle Luhrmannové postmoderní adaptací víry na situaci jejího zpochybnění. V jeho jádru je suspendování nevíry. Moderní Bůh je “hyperreálný” – skutečnější než skutečnost, tak reálný, tak přítomný, tak osobní, natolik součástí každodenního života, že si musíte být vědomi ohromného rizika pochybnosti, které vás přivede k tomu, že pochybnost suspendujete v jakési třetí kategorii mezi realitou a fikcí. Něco jako magický realismus.
Teprve postindustriální společnost začala brát fikci vážně. Dětství začalo být ceněno jako zvláštní období v životě člověka, bylo čím dál víc volného času, dětské hry už jen nekopírovaly život dospělých. Dospělí začali děti povzbuzovat v rozvíjení fantazie. Stejně tak zábava dospělých se stala záležitostí fiktivních příběhů. Nejprve v románech, později samozřejmě televize a film. Neustálé přepínání mezi fiktivními světy a pocit, že představované může být důležitější než skutečné, je pro nás dnes vlastně normální. A pak tu máme úpadek četnosti a intenzity mezilidských vztahů. Lidé jsou osamělejší a izolovanější. To všechno nahrává modernímu typu spirituální praxe, jehož základem je intenzivní a důvěrný vztah k Bohu.
Na přístupu autorky je zajímavý její pragmatismus. Neřeší otázku, jestli je Bůh skutečný. Klidně může být a fakt, že ho vnímáme v projevech své mysli, to nijak nezpochybňuje, protože jak jinak bychom ho mohli vnímat. Luhrmannová staví otázku jinak: Jak to věřící dělají, že mohou prožívat Boha jako skutečného?
To má své výhody. Předně může nezaujatým, vědeckým způsobem uchopit jinak navýsost subjektivní téma. A také může splnit jeden ze svých hlavních cílů – přiblížit nevěřícím zkušenost věřících na základě obecně lidské zkušenosti.
Jako nedostatek naopak vnímám, že používá určitý omezený, redukcionistický model mysli jako smyslového orgánu pro recepci vnějších podnětů. Jako by mysl byla jen jeden předmět v interakci s ostatními. Možná je to akceptovatelná metodická redukce a chtít po současné psychologii něco víc by bylo příliš revoluční. V tomto pojetí se vlastně shoduje s naivní křesťanskou představou, že že v modlitbě mluvíme k Bohu, jako by stál někde venku ve světě a házel nám odtamtud zpátky do mysli nějaké odpovědi. Luhrmannová pouze zůstává agnostická v otázce původu těchto podnětů domněle přicházejích od Boha.
Pro pochopení vztahů vnitřního a vnějšího, vědomí a skutečnosti se mi jeví adekvátnější spíše komplexní vztahový model, který vychází z hlediska celek – části, podobně jako Voegelinovo vědomí – realita – jazyk. Nemluvě o tom, že bez holistického přístupu budeme úplně ztraceni v oblasti náboženství.
Zvolený přístup ze zkoumání také téměř zcela vyloučil vztah náboženské praxe k doktríně. Podle mých omezených zkušeností z charismatické církve se nedá říct, že nejde ani tak o to, co si myslet, jako co dělat. Naopak myslím, že doktrína má na formování praxe zásadní vliv. Právě ona určuje, jak má charismatická zkušenost vypadat a co vlastně tou křesťanskou zkušeností bude. A tam, kde získává převahu fundamentalistická mentalita, doktrinálně podmíněný model reality se stává důležitější než realita sama, vlastně přímo zastírá realitu, kterou potkáváme pouze v otevřenosti vůči tomu, co je a co přichází. Skutečnost je zastíněna představou světa, kterou si věřící vytvořil naivní směsicí starověce-moderního čtení Bible. Luhrmannová na to několikrát naráží, třeba když říká, že věřící si osvojují techniky, které činí jejich svaté knihy skutečnějšími. A také je pravda, že hlavním tématem knihy je praxe – “jak to dělají”. Přesto mi připadal vztah věrouky a praxe nezaslouženě podceněný.
S tím úzce souvisí otázka, jaké místo v životě věřících má dvojakost zkušenosti mezi realitou a fikcí, ono “skutečné, ale ne tak skutečné”. Okrajově je zmíněna jako vlastnost všech posvátných rituálů. Jsem hluboce přesvědčen, že každý náboženský výraz je symbolický, že míní něco jiného, než říká, a že tím neztrácí věrohodnost, ale získává odtud svou moc. “The ultimate of talk – the impotence to tell.” (Podstata mluvení je v neschopnosti povědět.) Mohu se účastnit bohoslužby, modlit se, uvažovat a mluvit řečí Bible a být si přitom vědom, že to povrchní, hmatatelné a představitelné ztělesňuje nepředstavitelné, že se tím účastním zviditelňování neviditelného. Ale pochybuji, ač bych si to moc přál, že takové je sebepochopení většiny charismatických křesťanů. Alespoň moje charismatické já by to před léty považovalo za apostazi.
Možná právě proto, že symbolickou povahu náboženského výrazu nechápe a považuje na něm to viditelné a představitelné za podstatné, je takové vědomí nuceno do jiné dvojakosti. Do rozporu člověka, který ví, že to, čemu věří, je pro ostatní neuvěřitelné. Nebo člověka, který chce věřit tomu, co je pro něj samého neuvěřitelné. A v takovém významu je v knize dvojakost “skutečné, ale ne tak skutečné”, “hra, ale ne hra” zmiňována většinou. Není tedy inherentní dvojakost náboženského výrazu něco jiného než obranná reakce před nevěřícím okolím nebo dokonce před vlastními pochybnostmi? Popis nápadného chování, kterého si Luhrmannová všímá, když její respondenti mluví o zkušenostech, kdy k nim promlouvá Bůh, totiž vypadá spíš jako úhybný manévr k udržení pozice.
P.S. Tuto knihu jsem se chystal číst už mnoho let a nyní, když na to došlo, zjišťuji, že Tanya Luhrmannová nedávno vydala další titul How God becomes real. Tak možná zas za 8 let.