If grace is an ocean, we’re all sinking.
(John Mark McMillan, How He Loves)
Vtip je těžké vůbec nějak definovat, ale část jeho podstaty spočívá v nečekané zkratce. A nečekaná zkratka má mnoho společného s milostí. Uvědomil jsem si to, když jsem přemýšlel nad seriálem The End of the F***ing World. V osmi krátkých, asi dvacetiminutových dílech vám naloží takovou porci masitého humoru, kterou je těžko snést. Obzvláště v prvních třech částech.
Přiznám se, že zápletka mi nejprve, dokud jsem seriál neviděl a pouze jsem si přečetl anotaci, přišla nechutná. Posuďte sami: James je sedmnáctiletý chlapec, který si o sobě myslí, že je psychopat. Ve volném čase zabíjí zvířata, ale postupně ho to začne nudit. Rozhodne se, že chce zkusit zabít člověka. Svou pozornost zaměří na rebelující spolužačku Alyssu… To vypadá na zvrácenou morbidní podívanou, a ne na povedenou taškařici. Ale když se na ni zadíváte, zjistíte, že opak je pravdou.
Vrtalo mi v hlavě, jak může být tak morbidní téma pojato s takovou lehkostí a humorem. A myslím, že jsem na tu záhadu přišel. Je jí půvab milosti. Může to znít nečekaně, uvážíme-li, že se svým způsobem jedná o dost brutální a vulgární látku, ale vede mě k tomu analýza několika nejvtipnějších momentů.
Třeba scéna seznámení Jamese s Alyssou ve školní jídelně. Alyssa přistoupí ke stolu, kde James vyhlíží svou příští oběť: – “Viděla jsem tě skejtovat. Stálo to za hovno.” – “Vypadni.” Dobrý začátek přátelství, ne? Nebo když se s Jamesem líbá (Alyssa se ráda líbá) a nahmátne jeho znetvořenou ruku: – “Co se ti to stalo?” – “Zklapni.” A líbání pokračuje. Řeknete, že je to hrubé a bezcitné? Já sice prskal smíchy, ale dovedu takové skrupule pochopit. Zajímavější ale je zaměřit se na otázku, proč u toho vůbec někdo prská smíchy.
Obvykle čekáte, že když někomu řeknete podobnou věc, okamžitě se urazí. V lepším případě. Možná vás praští a možná s vámi už nikdy nepromluví. Často se dokonce bojíme, že by se druhý mohl urazit, i když říkáme něco, co nám připadá nevinné. A tady vidíte, jak se chlapec a dívka – ano, čeká se, že si budou nadbíhat a budou se dvořit – častují nejdrsnějšími slovy, a přeci… Žádný rozchod, žádná rvačka, žádné urážení. Ale první urážkou se seznámí, druhou prolíbají. Samozřejmě, za normálních okolností by to nefungovalo. Jenže tady máme postavy přesně vybalancované tak, že si navzájem neubližují. Na to zkrátka musíte být James a Alyssa a musí to být jen na obrazovce.
Takže v čem spočívá vtip, půvab nebo snad milost, o které mluvím? Vůbec nejde o to, že by na takovém jednání bylo něco pěkného. Podstatné je, že to dopadne dobře. Že to vůbec nečekáte, že čekáte přesný opak, připravujete se na nejhorší, a ono to dopadne dobře. Nečekaná zkratka. Jako když vám najednou spadne velký kámen ze srdce. Když zjistíte, že se dá žít. Že život je, přes všechny svízele a patálie, na které si často sami zaděláváme, dobrý. Že si to vůbec ničím nezasloužíme, a přeci jsme každý den znovu a znovu štědře obdarováváni.
Tak ještě jedna nádherná scéna, v níž jdou Alyssa a James společně ze školy:
– “Rozbila jsem svůj mobil.”
– “Jo.”
– “Jako schválně jsem ho rozbila.”
– “Jo.”
– “Takže mi nemůžeš zavolat.”
– “Jo.”
Tady už divák čeká, že Alyssa vybuchne a Jamesovi hodí něco na hlavu, jak by to udělal sám. Ale ona jen povytáhne obočí a pokračují dál.
Často slyšíme, že tradičním náboženským výrazům dnes už lidé nerozumějí. Což by vůbec nevadilo, kdyby rozuměli zkušenosti, která v těchto výrazech přichází ke slovu. Jako když se smějeme Jamesovi a Alysse, a přitom vlastně prožíváme náboženskou zkušenost toho, čemu se v křesťanství říká milost.