Kierkegaard: Buď – anebo

Přečíst si Buď – anebo byl můj dlouholetý sen. Nakonec jsem se k němu dostal prostřednictvím slovenského překladu Milana Žitného. I když to byla moje první slovenská kniha, navíc docela komplikovaná, četla se překvapivě lehce. A už na úvod musím říct, že má očekávání rozhodně nezklamala. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah i novely osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.

Hlavním tématem knihy je rozpor mezi estetickým a etickým přístupem k životu. Oba postoje jsou reprezentovány písemnostmi připisovanými osobám označeným pouze jako A a B. A je skrz naskrz estetik a jeho zásadou je užívat si života. Nespokojí se však s bezprostředním požitkem, takové jednoduché zaměstnání přenechává prosťáčkům. Jeho cílem je každým okamžikem ještě navíc reflektovat, jak si užívá života, být přitom jako divák a snažit se řídit vše tak, aby požitek byl co nejrafinovanější.

Mistrovskou ukázkou tohoto přístupu je novela Svůdcův deník, která první část zakončuje. Někdy se vydává i samostatně, což nepovažuji zrovna za šťastné. Reflektující, vypočítavá odpoutanost od bezprostředního žití je zde dovedena do takové dokonalosti, až se při vší své poetické kráse jeví jako něco natolik monstrózního, že bez opory v kontextu celé knihy si s tím jen těžko poradíme. Svést nezkušenou dívku falešnými sliby, to je fušerství, ale ve vší počestnosti se s ní zasnoubit a pak v ní postupně kultivovat vášeň, která ji dovede až k tomu, že zasnoubení sama zruší, jen aby mohla vychutnat zakázanou lásku – to teprve nazývá svůdce opravdovým uměním.

Tato část je pestrá, živá, lehkomyslně duchaplná, schází jí vážnost a čte se snadno. I proto na mě zprvu čekal menší šok, když přišel ke slovu zástupce etického přístupu k životu, soudní asesor B. Formou dopisů promlouvá do duše příteli, kterého známe z prvního oddílu, a obhajuje manželství a etický životní postoj vůbec. Styl je najednou rozvláčný, suchý, pedantský a chvílemi dokonce nudný. Formálně to je snad správné – etika není žádná sranda. Pokud má estetickou platnost, pak spočívá v tom, že ji žijeme, ne že o ní mluvíme. Čtivost tím nicméně trpí a asesorovy dopisy by pro mě byly zklamáním, kdyby absenci estetického požitku bohatě nevyvážila až šokující myšlenková hloubka. Popisy duševních stavů jako zoufalství, omrzelost životem, rezignace, lítost a vina i prozoufání se k sobě samému patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Rozvíjejí se tu základní témata, kterými se zabývají další autorovy práce, a připadá mi, že oproti nim jsou zde snadněji pochopitelná. Nakonec závěrečná promluva o povznášející myšlence, že vůči Bohu jsme vždy v neprávu, je koncipována přímo jako kázání, které pochopí snad i ten nejprostší posluchač.

Když pak máme knihu přečtenou a ohlédneme se, vidíme, že fragmentárnost částí má hlubší smysl. Tvoří alternativy v celku a navzájem spolu komunikují. A aby to nebylo příliš jednoduché – připomeňme si, že Kierkegaard je vše, jen ne jednoduchý – má i celá kniha své promyšlené místo v kontextu autorovy publikační činnosti. Navíc pokud něco víme z Kierkegaardova životopisu, nebo jsme již četli jeho deníky, můžeme mezi řádky objevovat narážky a vzkazy týkající se zjevně tajemství jeho soukromého života, jeho vztahu k otci a především k bývalé snoubence Regině Olsenové, se kterou se, jako opravdový génius trudnomyslnosti, z vlastní vůle rozešel, ačkoliv ji miloval. Tím jeho dílo znovu ožívá a kdejaká bezvýznamná narážka získává hlubší význam.

Ačkoliv jsou Kierkegaardovy spisy především intelektuálně stimulující, musím po pravdě přiznat, že někdy na mě působí také velice rozporuplně. Často se totiž pohybují v kontextu dnes již zapomenuté dobové rozpravy provinciálního Dánska, což z nich činí něco nahodilého, čemu je těžko porozumět a co by nás vůbec nemuselo zajímat. Na druhou stranu je to hluboký výraz jednotlivce, s krvavou krutostí zpytujícího svou duši a bojujícího o opravdovost, a jako takový mě Kierkegaard nejen zajímá, ale přímo fascinuje.