Tajemství

Napadlo mě onehdy, jakou roli hraje v životě tajemství. Jistě je čím dál víc lidí, kteří mají pocit, že život žádnou záhadu nepředstavuje. Vědí, jak to na světě chodí. Na mapách dnes už nejsou bílá místa, kde žijí lvi. Vědci rozluštili lidský genom. Na nebi se nevznášejí bohové ani andělé, ale družice. Jsou sice stále ještě místa ve vesmíru, kam nedohlédneme, to je ale jen podružná překážka, kterou lze postupem techniky stále zmenšovat – a nakonec, sotva lze očekávat, že tam objevíme něco opravdu zajímavého. Dnes už zkrátka jsme znalí světa.
Tajemství zůstalo dětem: zapomenuté poklady, Ježíšek, strašidla či dráždivé záhady, které před nimi skrývají dospělí. Dopřáváme jim shovívavě tento vzrušující pocit, ať si ho užijí, dokud tak jako tak nevyrostou a neodhalí smutnou pravdu. A někdy s nostalgií zavzpomínáme, jaké to bylo, když i před námi svět ještě něco skrýval a my jsme čekali s rozechvěním, co nám přinese.
Ale ani v našem “osvíceném věku” neztratilo tajemství tak docela svou moc. Jen se trochu změnilo. Dospělým se nabízí v podobě detektivních záhad, historických archivů a vědeckých objevů. Bulvár je sytí tajemstvími vynesenými ze života celebrit. A ti opravdoví milovníci tajemna, kterým nic z toho nestačí, si mohou užít hotové orgie nad esoterickým magazínem nebo nad vědmou v ranním vysílání.
Tajemství je něco neznámého, něco skrytého. Ale skryté věci, které se nás nijak netýkají a na nichž nemáme žádný zájem, tajemné vůbec nejsou. Musí to být tedy navíc něco, co nás přitahuje a co bychom chtěli poznat. Většina tajemství pramení jen z náhodného nedostatku informací a mají nutně omezenou trvanlivost. Po prvním použití jsou na vyhození. Třeba taková detektivní zápletka. Co bylo na začátku záhadné, se na konci ukazuje jako zcela pochopitelné. Když budeme číst příběh podruhé, zbývá nám – v lepším případě – ještě tajemná atmosféra a prožíváme alespoň tápání postav. Ale potřetí už nezbude nic. Nic není skryté a nic nás neláká. Dokud je k tomu, co se skrývá, omezený přístup, nebo dokud je alespoň živá vzpomínka na jeho odhalování, zůstává nádech tajemna. Co však zbude, když už to všichni vědí a je to všem na očích?
Pravé tajemství musí být takové, že je vůbec nelze přinést na světlo. Odtud bere svou sílu kouzlo nadpřirozeného. Vidíme něco jasného, ale nemůžeme pochopit, jak je to možné. Když se stane zázrak, vidíme sice jeho účinek, ale v rámci přirozeného světa, který je nám odkrytý a přístupný, nechápeme příčinu. Proroctví se může naplnit přímo před našima očima, ale stále nechápeme, jaká by mohla být spojitost mezi proroctvím a jeho naplněním v dějinách.
Tajemství nadpřirozena vypadá autentičtěji, ztrácí nádech banality, jaký mělo u přirozených věcí, které nám jsou jen shodou okolností skryté, a zachovává si trvale odvrácenou tvář, která je jeho podstatou. Na druhou stranu vyvstává věčná otázka, nakolik jde o smysluplný symbolický výraz artikulující náš styk s tajemstvím a nakolik o pouhou naivní fantazii. Tajemství láká k odkrývání. Ale tajemství láká také samo o sobě, právě proto, že je zajímavé a přináší nám silné a nevšední zážitky. A tomu, kdo prahne po stále nových zážitcích, hrozí, že se nechá svést prázdnými fantazemi i tam, kde žádné tajemství není, a bude připomínat spíše člověka, který se honí za stínem. Namlouvá si jakési poznání nadpřirozena, snaží se nalézt techniky k jeho ovládnutí a zabydluje nadsvětské říše svými výmysly. Nakonec se i tato záhada rozplyne a co je nejhorší – vyřešili jsme ji podvodem.
Přitom to největší tajemství je nám neustále daleko blíž, než bychom se nadáli. Tajemství skrytých a neobjevených věcí, tajemství nadpřirozena, vlastně veškeré tajemství, které nám může připadnout na mysl – to vše je možné jen díky tomu, že samotné naše bytí je odkrývání záhady. Otevřeme oči – a z temnoty vyvstává svět, který náš zrak propátrává. Skryté, zapomenuté a vytoužené věci chceme odkrýt svým pohledem. A přitom vždycky víme, že je něco za našimi zády a že všechno má svou druhou stranu; že můžeme obrátit zrak a uvidíme něco jiného.
Někdy se podaří záhadu odhalit a stane se jednou z věcí, které jsou jasné. Jindy zůstává skryta shodou okolností, jindy zas jako něco, co je nám bytostně nepřístupné. Základem je ale vždy fakt, že samotné naše bytí je odkrývání. Vše, co vidíme, cítíme a prožíváme i samotné vidění, cítění a prožívání, je jako malý kužel světla, který na chvíli odkryl část krajiny, aby za chvíli opět ponořila tmy a uvolnila prostor něčemu jinému. Odkrývání vždy předpokládá skrytost. Vlastně je možné jen jako odkrývání skrytosti, jiný význam to slovo nemá.
Skrytost tu je vždy a právě z ní pochází vše, co je na světě odkryté. V základu našeho bytí tak stále spočívá tajemství, které nikdy odhalit nemůžeme. Proto nás může stále naplňovat touhou a náš svět sytit neotřelostí, jako bychom ho dnes viděli poprvé. Ale když zapomeneme na tajemství bytí a svět se stane něčím, co tu prostě je, profánní a odhalené, bez záhady a bez původu, když pro nás bytí zůstane jen tím, co je před očima, pak se marně divíme, proč nás život tak nudí a unavuje.