Nelze si nevšimnout jisté pedantské posedlosti, se kterou chce Kant vše svázat, podchytit a systematizovat. Úplné tabulky, které mají popisovat veškerou možnou zkušenost a mimo které už si nikdy nic dalšího nebude možné představit. Nejprve je systematizován názor a rozvažování, pak ideje rozumu, které nemají dokonce žádný reálný předmět a jsou zde jen kvůli tomu, aby mohl být systém úplný. Názor, rozvažování a rozum jsou zasazeny do subjektu jako podmínka veškeré možné zkušenosti, a tak je konečně vše a priori uzavřeno a nezůstává nic, co by systém nepodchytil. Zajímavé je, jak přesto odevšad prosvítá jakýsi tajemný základ, který zůstal mimo systém, ale který nelze dost dobře ignorovat – jako noumena i jako subjekt, zůstávající vždy mimo názor.
Filosofie, jak ji chápu, začíná tam, kde se veškerá zkušenost stává absolutně nesystémovou a kde skutečnost vyvstane nahá ve svém základu, který ji přesahuje a pro svou neuchopitelnost ji nechává tonout v nicotě. Veškerá filosofická snaha spočívá ve vyjasňování nejasného. A tak nejasné zůstává v každém pokusu o vyjasnění jako jeho zdroj, jako zdroj jeho filosofického života, a pokud by filosofie nalezla nějaký konečný výraz, znamenalo by to, že filosofie je už mrtvá a že to vlastně žádný filosofický výraz ani nebyl.
Základní filosofická situace je u Kanta celkem pregnantně popsána. Rozum touží po jednotě, chce najít naplnění v uzavřeném systému, ale zkušenost je otevřená, jakoby bez základu, odkud by mohla vycházet, a bez cíle, v němž by spočinula. Toto malé pole, na něž jsou naše poznávací schopnosti omezeny, tone v neznámu. Například když popisuje bezpodmínečnou nutnost, která „je pro lidský rozum opravdovou propastí”, představuje si nejvyšší bytost, která se ptá: vše je jen z mé vůle, ale odkud jsem tedy já? „Zde se pak pod námi vše hroutí a ta největší dokonalost, stejně jako ta nejmenší se bez opory vznášejí před spekulativním rozumem”.
Aby mohl Kant problém, který se snaží vyřešit, vůbec vidět, aby pro něj skutečnost mohla být problematická, musel začít objevením trhliny v našem samozřejmém systému referencí, která jistotu naší samozřejmosti záhy promění v systém referencí bez reference a ze skutečnosti učiní otázku. Pokud je Kritika kritická, je jistě úžasným filosofickým dílem. Kant je výborný pozorovatel a ve schopnosti analyzovat skutečnost se mu málokdo vyrovná. Ale systematicky podléhá iluzi, že obraz skutečnosti, který v reflexi vytváříme, je skutečnost sama. Kant je dost bystrý na to, aby tento přemet reflexe viděl, ale místo, aby ho to přimělo obrátit se zpět ke skutečnosti, přitakává mu a stanovuje ho jako princip poznání. Rozum poznává skutečnost právě jen proto, že ji sám vytvořil. Když se tak zruší spojení s původní skutečností, vášeň rozumu už nemá žádné zábrany a namlouvá si, že může svět sama zcela poznat, ba dokonce že ho zná a priori.
Z tohoto hlediska mi Kant připadá jako představitel antifilosofie – na počátku máme vše vyřešeno, vědecky jsou dány subjektivní podmínky možnosti zkušenosti a filosofické poznání spočívá vlastně jen v rozhodování, co těmto podmínkám odpovídá, a co ne. Aby znovu našel pevnou půdu pod nohama, kterou mu bere hloubka jeho filosofického náhledu, rychle podstatu filosofie mění v její opak. Na počátku už není nevědění, ale naopak – apriorní vědění. Veletočem reflexe v podobě transcendentálního subjektu rychle zalátá trhlinu nejistoty a získá pevný základ i arzenál prostředků, s jejichž pomocí může vystavět systém sahající od smyslového světa až k bohu.