Pro jednotlivce, kteří se nějak vymykají většině, se najde spousta vhodných dehonestujících označení: mohou to být kacíři, blázni, zpátečníci, hlupáci a tmáři – nebo třeba devianti. Pro jednoduchost zůstaneme u tohoto názvu. Jednak ho chápu v obecnějším smyslu než jen sexuální deviace a na konkrétním slovu nakonec příliš nezáleží. Pokud je zrovna možná veřejná debata a devianti mají dost silný hlas, strhne se kolem toho mediální humbuk, dlouho se řeší, co vlastně je a co není deviace, a nakonec, až odstrkovaná menšina získá přízeň většiny, je zproštěna svého neblahého označení. Nedávno jsme to viděli při pochodu homosexuálů. Nechci zde bránit homosexuály, natož pak jejich pochody. Jen bych rád ukázal, že když jsme někdy považováni za devianty, ať už vyčníváme z jakéhokoliv důvodu, nemusíme se toho vlastně bát, pokud si zachováme čisté svědomí.
Slovo deviant pochází z latiny a znamená ten, kdo se odchyluje nebo vybočuje. Na tom by nemuselo být nic špatného a pokud by se odchyloval například jen od převažujícího směru, bylo by to prosté konstatování faktu. Jiná věc je, pokud řekneme, že se odchyluje od toho správného směru, protože pak už musí jít deviant po nesprávné cestě a je tímto označením diskvalifikován. A pokud řekneme “deviant” s tím správným úšklebkem v hlase, není to už konstatování ničeho, ale jedná se jen o sprosté slovo, o způsob, jak druhému ublížit a urazit ho.
Musíme tedy rozlišovat mezi různými užitími téhož slova. Když nám někdo nadává do deviantů, je to jistě nepříjemné, ale zacházejme s tím, jak jsme zvyklí s každou jinou nadávkou. Někdo ji přejde mlčením, někdo ji oplatí. Vysvětlovat ale, že se ten, kdo nám nadává, mýlí, je poněkud nevhodné a pochybuji, že to bude mít smysl. Agresoři většinou nehledají příležitosti k duchaplné diskuzi. “Ty hodado!” – “Ale to se pletete, pane, já přeci žádné hovado nejsem. Podívejte na mě: umytý, oholený, slušně oblečený, mám vysokou školu, stálé zaměstnání… To jste se musel splést.” Tento způsob konverzace nám spíše než omluvu přinese fyzickou újmu.
Naopak, když “deviant” znamená totéž, co nesprávný, nezdravý či nenormální, zdá se, že je zde otevřeno široké pole k diskuzi. Co je vlastně správné a normální? Vždyť tyto pojmy jsou tak mlhavé, že diskutovat o nich se dá od rána do večera. Naštěstí jsou zde lidé, kteří nám to řeknou. Dříve to mohl být kněz nebo pan učitel. Dnes na to máme dokonce celé organizace, a tak jsme se například dozvěděli, že homosexualita žádná deviace není, protože ji Světová zdravotnická organizace vyškrtla ze svojí Mezinárodní klasifikace nemocí. Znamená to, že kritériem nenormálnosti je uvedení v nějakém seznamu? Že dokud byla homosexualita na seznamu, byla to deviace, a když je vyškrtnuta, tak už to deviace není? A o tom, co je normální, rozhoduje Světová zdravotnická organizace? Jenže její názor je zjevně poněkud nejistý a proměnlivý. Nejpravděpodobnější se mi ale jeví teorie, že dokud byla homeosexualita na seznamu deviací, rozhodovali o normálnosti homosexuálové, kteří se za devianty považovat nechtěli, a nyní, když jsou vyškrtnuti, o tom zase rozhoduje Světová zdravotnická organizace, protože to zní přeci jen důvěryhodněji a autoritativněji, než povyk potrefených homosexuálů.
Neberte to ve zlém a neberte to jako ironii, vlastně je to jen suchý popis skutečnosti. O tom, co je správné, normální či přirozené, za nás nikdo rozhodnout nemůže, to musí přece každý posoudit sám, i když o tom také může soudit špatně. Jako ostatně u veškeré skutečnosti, v poslední instanci jsme soudci jen my sami. Dočasně a jaksi podmínečně můžeme rozhodnutí přenechat jiným, pokud jim věříme a sami se problémem, o který jde, nechceme nebo nemůžeme zabývat. Obzvláště rádi jim je přenecháme, pokud se nám jejich závěry hodí. Kdykoliv nás ale vlastní zájem nebo vlastní zkušenost přivedou k odlišnému závěru, rychle se ukáže, že žádná autorita odborníka není dost silná na to, aby nás přesvědčila.
Usmívám se, když se homosexuálové zaštiťují Světovou zdravotnickou organizací, která je ještě před pár lety měla za úchyly. Není to ale tak neobvyklé. Podobně se někteří věřící dovolávají střípků vědeckých teorií, které se jim náhodou hodí do krámu, i když spoléhání na vědu v oblasti víry je jinak velmi pochybný podnik. Prostě své názory rádi oblékáme do autority druhých a neuvědomujeme si, že autoritu má jen to, čemu ji přiznáme.
A tak se mi zdá, že je zbytečné se vztekat, když nás někdo nazve deviantem, nebo jiným vhodným výrazem, který označuje někoho vymykajícího se průměru. Pokud je to myšleno jako nadávka, pak sice úmysl agresora zamrzí, ale věcně nemají jeho slova žádné opodstatnění, a z této strany se mě nemusí dotknout. Pokud tím chce říct, že je mé směřování nesprávné, ale já jsem přesvědčen o opaku, potom ze mě jeho slova devianta neudělají, ani kdyby si přizval na pomoc celou armádu vědců, lékařů nebo jiných odborníků, a deviantem, tedy tím, kdo se odchyluje od správného směru, bude v mých očích spíš on. Pokud je tím označením myšleno jen tolik, že nejsem jako ostatní, pak to přiznávám dokonce rád a s jistou hrdostí.
Problém nastává, když mám špatné svědomí a v skrytu duše musím uznat, že je se mnou něco v nepořádku. Ale ani tehdy není na místě, abych se pro nepříjemnou pravdu zlobil. Skutečnost nezměním tím, že se budu vztekat a prskat, když ji někdo nahlas vysloví, a spíše bych měl sám sobě upřímně přiznat, že deviant jsem. Takže – mezi námi devianty – nebojme se slova, které zasáhne jen toho, kdo má špatné svědomí.