U Dostojevského cítíte vášeň či trýzeň od první kapitoly, cítíte mocné napětí duševních rozporů, věci jsou rozehrány a ve vzduchu visí osudovost, všechna hloubka lidských citů a lidského neštěstí. Za tím je cítit prožitá trýzeň, ty stránky jsou napsány trýzní, a proto trýzni uleví, když je čteme a vyženeme ji tak ze srdce do představivosti. Čtete příběh a jímá vás temné tušení, že se schyluje k něčemu strašnému. Pak přijde tragédie, ale není to třeba žádná tak osudová věc, kterou jste čekali. A tu se ukáže ono napětí mezi vnější stránkou věci a mezi tím, co z toho prožíváme v nitru: protože pro druhé zdánlivě největší nicotnost dokáže někomu zošklivit život. A když rozvážíme, co nám dokáže zatemnit zrak nocí zoufalství a když to chceme vypovědět, je z toho příběh málem pro zasmání, ale nás přesto ta věc strhá k zemi. A právě ve vypsání toho napětí a v jeho psychologické hloubce, v tom, že vidíte postavám příběhu až na dno duše, a přeci se neztrácejí v mlhách meditace, nýbrž žijí ve skutečném světě, je autorovo jedinečné mistrovství!
Zvláštnost světa Dostojevského románů: je to tajemný, nevyjasněný svět. Žádný realismus, pokud jde o zachycení objektivní stránky děje. Takový realismus je jen pokračováním a odnoží racionalistické přírodovědy, počítá s určitým chudým, jednoznačným objektivním základem skutečnosti, na nějž chce redukovat všechny fenomény. Postavy nemají svůj život, rozpouští se ve světě a jeho dění. Obsáhlé popisy prostředí, zevnějšku a věcných souvislostí. Např. když Flaubert v Citové výchově opisuje do podrobnosti některé právnické nebo malířské záležitosti, je tu zřetelné přechýlení se na stranu světa, obzvláště člověk neznalý v oboru se ztrácí před tímto předvedením mu dosud neznámého, cizího světa, tím spíš, že mu nerozumí a vidí jen prázdné formule a jejich systém, odkazující na nezvládnutelnou skutečnost mimo něj. I s lidskou psychikou se počítá stejně jako s přírodními silami. Ačkoli ve skutečnosti ovšem je to právě naopak a nemohl by existovat žádný svět, kdyby ho neoživil, neopatřil smyslem a nevyvolal v bytí člověk – svět je vždy subjektivní. Tato neredukovatelná stránka zůstává v románech tohoto druhu jaksi trčet z rádoby uceleného sledu světového dění.
Ale co překvapuje u Dostojevského: hlavním hybatelem jsou duševní hnutí, jejich popis má klíčový význam, dodává smysl celému ději, přesněji je sám hlavním dějem. Svět se rozpouští v psychice a dostává z ní význam. A v tom je díl pravdy, protože svět není nic o sobě, svět se žije. V románu je druhý díl pravdy, protože ani psychika není nic o sobě, ale žije ve světě. Ovšem jde se ještě dál. Postavy samy nevědí, proč jednají tak jak jednají. Nevyznají se samy v sobě, ve svých citech. Dostává se nám obšírného popisu nějakého hnutí, ale nerozumíme mu, zdá se někdy protismyslné, chceme vědět, proč někdo nenávidí, koho by měl milovat, můžeme pochybovat, jestli to není jen nějaký autorův vrtoch. I postavy, které jsou zobrazeny zvnějšku, jsou tajemné a jednají nepochopitelně. Čekáte, že se něco vyjasní postupem doby, že se doberete nějaké psychoanalýzy a nějakého rozřešení nesčetných temných hádanek a motivů. Něco se rozřeší, mnoho zůstane nevyjasněného. Je to snad mistrovství a určitý hluboký vhled. Nevíme, kdo jsme. Člověka nelze objektivizovat, vymyká se chápání, má příliš mnoho konců. Člověk je tajemstvím a proto musí být i svět lidí tajemstvím. Co se za tím vším skrývá, kdo nebo co hraje tu divokou hru? Jaké hrůzné a ničivé síly? To je ten temný nádech, to děsivé tušení, které se line jeho romány a které zůstává i poté, co se vyjasnilo vše, co se vyjasnit dalo.
Tento rys posiluje také jeden zdánlivě vedlejší prostředek. „Když poté přemýšlel nad tím, co tehdy udělal, co tehdy cítil, nechápal, jak se to mohlo stát.“ Takové odbočky se opakují vícekrát. Tedy hlavní líčení se týká doby, která pak přejde do nějakého obvyklého, všedního prožívání, která se uklidní a kdy se bude někde nad čajem přemýšlet nad tím, co tehdy. Ale nyní jsme ve středu neodvratného, temného a neobjasnitelného proudu dění, valícího se jako příval, zachvátivšího postavy dramatu jako v záchvatu, v křeči, v poryvu.