Koupil jsem si knížku a v ní je obrázek pomateného Nietzscheho: stojí vedle staré matky, ta se dívá do objektivu, s dosti tvrdým výrazem, a on, jako naivní, důvěřivé, ale přerostlé dítě, shlíží na ni, jako člověk, kterého zavolali, aby se vedle někoho postavil, který ale nechápe, že jde o fotografování, a dívá se tu osobu v očekávání, co se po něm asi chce: je to obrázek k pláči, velmi jsem se nad ním zkormoutil. Silný muž, kromobyčejně chytrý a skončí jako idiot.
Jinak je Nietzsche opravdu zvláštní postava a zachovávám velkou zdrženlivost, abych mu unáhleně nekřivdil (i když by bylo Nietzschovské mu křivdit). Jeho překvapivá dvojakost, zasahující do hloubky, do samého jádra – a určitě nebyl člověkem, který by nevěděl o svých rozporech, vždyť se k nim sám přiznává, sám je odhaluje. Je tedy nespravedlivé snažit se ho nachytat právě na nich: ony k němu patří a jsou jeho bohatstvím. Najde se u něj spousta vzácných a hlubokých myšlenek – a spousta zpupnosti. Co proti tomu? Nic, s ní se nelze vypořádat, zmírnit ji a uchlácholit, ona je namířena právě proti nám, můžem ji jen pochopit a postavit se čelem: odpovědět stejnou řečí.
Na Nietzschem je sympatická kritika křesťanské malosti, ublíženectví a kultu smrti. Kontroverzní je koncept nadčlověka. Ten ale má judismus od samého počátku – vyvolení židé budou vládnout. Nietzsche skončí jako duševně chorý, což je tragédie. Větší tregédií ale je, když duševně choří starci na Středním Východě vyplodí nenávistné pamflety které jsou později zahrnuty do svatých knih jako nezrušitelné pravdy (výzvy k anihilaci Kanaanských národů a genocidě civilního obyvatelstva) a toto šílenství je některými považováno za kulturní základ naší moderní civilizace.