Problém prostoty

Mezi řečí jsem někde poznamenal, že se děti ve škole často učí nesmysly, věci, které nikdy nebudou potřebovat a jen jim zbytečně straší v hlavě, a že je to zbytečné, kde může k dobrému životu stačit prostota. Ale tu mě napadá: přijdou ošemetní lidé, roztáhnou sítě učených řečí a budou se ho snažit přechytračit. On jim odpoví: „Já jsem, páni, člověk neučený, dávám vám tedy za pravdu.“ Anebo učiní nějaké podružné výhrady, ale nenapadne ho vzít jim jejich prázdné řeči přímo od huby – čili přistoupí na falešnou hru. A tak ztrácí v té věci, v níž byl přechytračen.
Ztrácí ale mnohem víc, protože když přistoupil na jejich hru a řekl: „Jsem člověk neučený, vy jste učení a já vám to musím přiznat“, když se ve své naivitě sklonil před jejich učeností – což neobdivuje učenost, kterou nezná a na niž si nečiní nárok? Nepřiznává jim tím nezaslouženou čest? A tak ztrácí svou prostotu, když ji má za nic a těm druhým říká: páni. Zdá se, že je proto třeba, aby sám byl učený a mohl učené nachytat právě na jejich učenosti. Není však toto veliké lpění na správnosti, tato veliká starost nenechat se přechytračit ryzím projevem chytráctví? Navíc to není jen motiv, ale i prostředek, musí se dát cestou chytráctví, vždyť nechce nic jiného, než přechytračit chytráky. Když chce obhájit prostotu, musí se prostoty zříct. Ale kdyby ji obhájit nechtěl nebo neuměl, ztrácí prostotu stejně, jsa zapleten chytráky. Věc je tedy náramně zamotaná.