Dnešní filosofie má veliký problém. Třeba přednášky o Kierkegaardovi nebo Nietzschovi se začínají výkladem o tom, že tito muži by se zhrozili, že jsou předmětem takového zájmu, a že vlastně je s nimi postavena otázka po oprávněnosti, po možnosti filosofie vůbec. A pak se vesele filosofuje třeba celý semestr. Četl jsem nedávno jednu knížku, kde se píše o Kierkegaardovi: jaká je vážnost věčnosti, jak je třeba mít na mysli svou věčnost, že je třeba existovat a neničit se v marnosti objektivního myšlení. A dodává se tam, že jaké pak místo mají ty rozklady existencialistů, když přeci jejich vážnost a poctivost je v mlčení, nebo snad v docela angažovaném mluvení. Tomu třeba přitakat a vyznat, že mnohé naše tlachy jsou nepoctivost a utíkání před bytím. Že je to marné přemýšlení, toho je každému patrným znamením, jak velké věci a zdánlivě pevně a navěky stojící si člověk vymyslí; ale tu přijde jeho těžká chvíle, přijde bolest a připomene se mu nevyhnutná smrt, a vše najednou ztratí svou sílu, skrze kterou stálo, a ukáže se to jako věc docela neúčastná člověka, která k němu nic nepřidává a ze které si nic nebere, která je natolik ničím, že ani když člověk žije, nemůžeme říci, že to vědění žilo, a když umírá, že by umíralo, poněvadž to vědění je jen a jen člověkovo nic, jen jeho nedostatečnost. A v té chvíli se ukáže, že člověk na něm nic nemá a když si myslel, že má, ošklivě se klamal.
Příčina toho klamu, proč si člověk myslí, jako by v myšlení a v rozkoších rozumu dosahoval nějakého věčného blaženství a proč si tak na myšlení zakládá, je, myslím, stejná, pro kterou nerozumní skládají svou naději v potomstvo, v paměť svého jména a svých činů a v díla, která by je přetrvala, jako by jim mohla dát nějakou účast na věčném, jako by byla jejich trvalým ziskem a bytím, až zajdou, a nehledí k tomu, že mrtvý z těch věcí nic nemá. Z větší části žijí všichni lidé, nejen filosofové a snílci, v neustálém klamu, jako očarování a uspaní. To ten chudák Erós, který nic nemaje předstírá, jako by po všem sahal, a stále žije jen z téhle naděje, která vždy bývá zmařena a v chudobu obrácena. To je stálý klam našich životů, když se z hrůzy před smrtí obracíme k té plané naději, když Erós je našim vůdcem. Stran toho správně je řečeno: člověk je snem stínu, protože žijeme svou smrt, ač bázlivost nám nedovolí si to přiznat. Erós sice může být dobrým koněm, pokud je zkrocen odhodláním k pravdě a k činům a k životu v pravdě, ale častěji bývá, jak řečeno, jen zlým svůdcem, a jak splašený kůň nás svádí z cesty do močálu přeludů, ve kterém nenaleznem nakonec nic než bídné zahynutí.
Ale ti všichni, kteří s filosofií chtějí zamést, musejí na to mít školy a tituly, a mluví i při tom jako filosofové. Je to něco divného a možná nedostatek odvahy k opravdovosti. Ale také paradox toho, jak můžete rušit filosofii skrze filosofii, a můžete ji tak rušit dokonale, protože z jejího vlastního základu, jenže po ní vždy zůstane nějaké smetí a mršina, nějaký testament filosofie, nějaké její poslední slovo, třeba říká jen: „Jediné, v čem mě následujte, budiž moje smrt“.