Četl jsem v poslední době několik komentářů k tomu, co Marek Vácha ve svém článku nazývá zážitkové křesťanství. Pocházejí od lidí, kterých si vážím, a jistě mají svůj díl pravdy. Můžeme se shovívavě pousmát nad nezralostí lidí, kteří potřebují neustále něco cítit. Ale protože každý potřebuje svého zastánce, chtěl bych říci také pár slov na obranu zážitků.
Dnešní křesťanství často připomíná pověstný vzkaz v láhvi, která pluje oceánem, ale nikdo ji neotevře. Vácha chválí praxi oddrmolených modliteb jako “obrněný transportér, který člověka převeze přes pouště do lepších časů”. Stejně můžeme chválit dogma jako nástroj předávání a uchovávání evangelia, radostné zprávy. A jakkoliv je dobré, když naše soukromé životy mají kontinuitu a tato zpráva je předávána napříč generacemi a společenstvími, k čemu to nakonec bude, pokud nikdo láhev neotevře a nezažije to, o čem dosud jen slyšel?
K čemu nám je, když se celý život modlíme, ale nikdy nezažijeme jediný okamžik spojení s Bohem? I když napadá mě jedna výhoda. C.G.Jung charakterizuje náboženské prožitky mystiků jako psychickou kompenzaci a ptá se, proč se projevuje zrovna u silně nábožensky založených lidí, tedy u těch, u nichž bychom předpokládali, že jejich náboženské potřeby budou jistě uspokojeny. Jenže ono se ukazuje, že opak je pravdou a náboženská praxe může být naopak do té míry frustrující, že donutí duši, aby naplnění svých potlačených potřeb spontánně realizovala. V tom smyslu má Vácha dvojnásob pravdu, když říká, že “nezážitkové křesťanství vyráží bránu do nebe”. Ale když proto chválíme křesťanské putování pouští, nejsme trochu jako ti, kteří říkají: Čiňme zlo, aby přišlo dobro?
Nemusím něco odsuzovat jen proto, že to nesouzní s mým vkusem nebo mou povahou. Marek Vácha nakonec velkoryse přechází i “Ježíš má tě rád, Ježíš kamarád”. Ale někdy se mi zdá, že pro mnohé je odměřenost normou a emocionalita excesem. Morton Kelsey se podivuje nad záhadou, že jsme sice citově pohnuti vývojem kurzu akcií, ale náboženství nás nechává chladnými.
První křesťané byli zřejmě převážně zážitkoví. První dochované vyznání víry je: Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. Cokoliv si o povaze Ježíšova vzkříšení můžeme myslet, pro apoštoly to nebyla historická informace, ale zážitek, bezprostřední zkušenost. Apoštol Pavel vypočítává stovky osob od dvanácti apoštolů až po sebe, a ti všichni zažili vzkříšeného Krista. Učedníci z druhé ruky už to tak snadné neměli, chtělo se po nich, aby věřili vyprávění apoštolů, ale i u nich šlo často o víc, než o pouhé přijetí nějaké informace. Jejich konverze byla často zřejmě podobnou zkušeností převahy cizí moci, která se realizuje v životě člověka více méně nezávisle na jeho vůli, doprovázenou spontánními manifestacemi, jako je mluvení v jazycích, uzdravování nebo “mocné činy”. Apoštol Pavel dokonce sebevědomě píše, že jeho evangelium nespočívá ve slovech, ale v moci Boží. A opět, o skutečné povaze těchto jevů si můžeme myslet cokoliv, ale jako zážitek pro ty, kterých se dotkly, skutečné nepochybně byly. Některé zážitky navždy změní nejen lidský život, ale celý běh dějin.
Naproti tomu ona problematická stránka zážitkového křesťanství vyplouvá na povrch třeba v apokryfních Skutcích Petrových. Ty jsou plné líčení dětinských křesťanů, jejichž víra zřejmě závisí především na zážitcích, ale jsou to zážitky mělké, nestálé a proměnlivé, a tak potřebují někoho, kdo je bude stále jako nesvéprávné střežit. Obec nejprve stojí na osobní přítomnosti apoštola Pavla, ale když odcestuje do Španělska, stačí pár zázraků, které připraví zlotřilý Šimon, aby skoro celá římská církev odpadla, dokud nepřijde Petr, aby je předvedením ještě mocnějších zázraků přivedl zpět. To je opravdu lepší víra založená na dogmatu, na drmolení modliteb, na cestě pouští.
Zajímavé je, že křesťanům Skutků Petrových tam málo záleží na obsahu víry. Jsou podobně empiriční, jako když Engels provádí důkaz parním strojem. Přiklánějí se prostě k učení, které zrovna zázračně funguje, a je jim celkem jedno, co vyjadřuje. V tom se zásadně liší od mnohých moderních věřících z charismatických kruhů, kteří také kladou důraz na zkušenost, na nadpřirozený zážitek, ale jde jim předně o dogma, o obsah víry, a důležitost zkušenosti se pro ně vlastně odvíjí od toho, čemu věří. Je-li Kristus stejný včera, dnes i navěky, musí působit stejné věci včera, dnes a navěky, a když zázraky a nadpřirozené zkušenosti prožívali první křesťané, musíme je prožívat i dnes. Zážitek je pro ně vlastně povinnost, závazek víry, a můžete snadno najít lidi, kteří sice tvrdí, že věří proto, že Bůh je skutečný a působí nadpřirozeně v jejich životech, ale žádný jednoznačný zázrak, kromě svědectví typu “bolela mě hlava, a už mě nebolí”, nikdy neviděli.
Myslím, že problém, na který narážíme, není důraz na prožitek, ale naopak sílící ztráta prožitku. V generacích, pro které víra přestala být něčím, co se v nás realizuje jako prožitek absolutní převahy cizí moci, tedy jako nejhlubší a nejzákladnější prožitek lidské existence, bylo potřeba najít nějakou náhradu, na které bude víra stát nebo kterou ji alespoň před sebou obhájíme, a tou může být na jedné straně dogma, na druhé různé podmíněné zážitky, případně kombinace obojího. Problém není, když je naše křesťanství zážitkové, ale když jsme křesťanství opravdu nezažili.
Nakonec záleží také na tom, co se míní slovem zážitek. Je to nějaká pomíjivá zkušenost, kterou nechávám za sebou? Nemůže být také něčím trvalým, co zůstává, jako ono halíkovské „jít na hloubku“? Nebo bych tu měl říkat spíš prožitek, jako něco, co prožívám do hloubky? A co je víra? Nějaký soubor tvrzení, která považuji za pravdivá bez ohledu na nedostatek evidence, vědomé subjektivní zaměření duše k Bohu, nebo projev neuvědomované skutečnosti ve vědomí člověka?