Zkusme se projít po trochu netradiční křížové cestě. Bude mít jen tři zastavení a provede nás Biblí. Vede sice také na Golgotu, ale začíná někde v Paranské poušti o mnoho set let dřív.
Zastavení první, Numeri 15: “Jednou, když byli synové Izraele na poušti, přistihli muže, jak v sobotní den sbírá dříví. Ti, kdo ho přistihli sbírat dříví, jej přivedli k Mojžíšovi, Áronovi a celé obci a nechali jej ve vězení, neboť nebylo jasné, co se s ním má stát. Hospodin pak řekl Mojžíšovi: Ten muž musí zemřít. Ať jej celá obec za táborem ukamenuje.”
Zastavení druhé, Jan 8: “Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty? Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem. A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil? Nikdo, Pane, odpověděla. Ani já tě neodsuzuji, řekl jí Ježíš. Jdi a už nehřeš.
Zastavení třetí, Lukáš 23: “Pilát svolal vrchní kněze, přední muže i lid a řekl jim: Přivedli jste mi tohoto člověka jako rozvraceče lidu. Hle, vyslechl jsem ho před vámi a neshledal jsem jej vinným v žádném bodě vaší obžaloby. Dokonce ani Herodes ne, neboť jsem vás poslal k němu. Nespáchal nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho. Všechen dav ale začal křičet: Pryč s ním! Propusť nám Barabáše! (Ten byl uvězněn za nějakou vzpouru ve městě a za vraždu.) Pilát k nim znovu promluvil, protože chtěl Ježíše propustit. Oni ale křičeli: Ukřižuj, ukřižuj ho!”
Jak jsme se dostali od Boha, který přikáže ukamenovat člověka kvůli sbíraní dříví, přes Boha říkajícího “Neodsuzuji” až k Bohu, který tiše snáší, když ho lidé nechají ukřižovat?
Každý polovzdělaný křesťan vám řekne, že Bibli je třeba vykládat ve světle Krista a že ty hrozné věci ze Starého zákona by dneska už nikdo příčetný nechtěl praktikovat, ale tak snadno se problém pod koberec nezamete. Znamenalo by to totiž, že aspoň dřív vyžadoval Bůh takové věci, s jakými dnes nikdo příčetný nemůže souhlasit a které jdou proti samotnému duchu křesťanství. Bůh podléhající nezvladatelným záchvatům vzteku, který by svůj vlastní vyvolený lid nesčetněkrát zničil, kdyby se náhodou kolem nenaskytl nějaký rozumný a soucitný člověk, který ho dokáže uchlácholit.
Co to musí znamenat pro naše chápání Bible, pokud nechceme připustit, že člověk je zkrátka lepší, spravedlivější a soucitnější než Bůh? Velký prospěch získáme z toho, když začneme s tím, že vezmeme věci takové, jaké jsou, a ne jako to, co o sobě říkají. To první je skutečné, to druhé skutečné být nemusí. Když čteme nebo slyšíme nějaký příběh z Bible, to, s čím se ve skutečnosti a v první řadě setkáváme, není samotný obsah nebo skutečnost příběhu, ale jeho podání. Ježíš v kázání na hoře používá konstrukci: “Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však vám říkám…” A přesně o to jde. Někdo říká, někdo vyslechne, někdo svým vlastním způsobem předává dál.
Když tedy například v knize Numeri Hospodin říká Mojžíšovi “Ten muž musí zemřít”, máme opravdu co dělat s Bohem, který krutě zabíjí lidi? Nebo spíše s podáním, ve kterém Bůh krutě zabíjí? Vždycky to někdo říká, ať to má z druhé nebo z první ruky. Není zásadní rozdíl mezi tím, když Mojžíš říká “Promluvil ke mně Hospodin” a mezi tím, když někdo jiný, přesvědčen, že skrze Mojžíše mluví Hospodin, říká, že k Mojžíšovi promluvil Hospodin. Dokonce i kdybych to byl já sám, ke komu Hospodin promluvil, ve chvíli, kdy skutečnost stojící na počátku této zkušenosti zpracuji v artikulovatelnou zkušenost, už se stala podáním, i když se podává jen mně samému. Zkušenost je vždy podáním skutečnosti. Mohl jsem také říci, že jsem měl halucinace, kde se mi zdálo, že ke mně Hospodin mluví, že jsem si něco namlouval, mohl jsem si to úplně zapřít, anebo mohl jsem konstatovat, že jsem měl zážitek, který v mém vědomí nabyl podoby promlouvajícího Hospodina. Jediné, co máme nakonec v oblasti sdělitelného k dispozici, je podání.
To má zásadní význam, protože každé podání je podmíněným výsledkem svobodné interpretace. Dva lidé jsou svědky stejné události, ale každý ji podá jinak. Jinak ji podá dítě a dospělý. Střízlivý a opilec. Muž a žena. Vzdělaný a nevzdělaný. Domorodec z amazonského pralesa a obyvatel západního velkoměsta.
Když i já sám zjišťuji, že svou bezprostřední skutečnost mohu vždy artikulovat, a tedy chápat různými způsoby, čím více dvě různé bytosti, jejichž vědomí mají různou kapacitu. Slepici nenalijete do hlavy lidskou zkušenost a pokud by mohla mít nějakou zkušenost Boha, tak to bude v jejím vědomí zcela jistě slepičí zkušenost Boha. Z našeho hlediska by to mohlo být směšné nebo hrozné, ale neměli bychom ji bez rozmyslu znevažovat. Jednak slepice není ničeho jiného schopna, jednak to pro její vědomí může znamenat úžasný pokrok.
Omezené kapacity vědomí u předchozích generací svých židovských souvěrců si ostatně byli novozákonní autoři dobře vědomi. Apoštol Pavel píše: “Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.” A jinde: “Právě díky této naději jsme tak směle otevření, ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout. Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.” Anebo v listu Židům čteme: “Zákon je pouhým stínem dobra, jež mělo přijít, nikoli jeho skutečným obrazem.”
Bible není Bůh. Není ani bezprostředním podáním Boha. Je to ale podání o Bohu a v tomto podání můžeme vidět, jak se podává Bůh sám. Pokud by totiž Bůh skutečně byl tím, co si starověcí Izraelité mysleli, že je, pak by dnešní člověk měl častokrát mnohem větší smysl pro dobro a spravedlnost. Nebo bychom museli tvrdit, že Bůh musel dospět, aby se ze závistivého, vznětlivého a agresivního tyrana stal nekonečně milujícím otcem. Rozumnější se ale zdá připustit, že postupně musí dospívat člověk, aby byl schopen přijmout zjevování nekonečně milujícího Boha.
Stojíme v proudu dějin, v otevřeném prostoru interpretace skutečnosti a když si to dokážeme připustit, můžeme pociťovat úzkost a obavu, jaká jistota nám nakonec zbude. Měli bychom si ale uvědomit, že smysl dějin není v tom, co je jejich obsahem, ale v tom, co je přesahuje. Odkud jdu a kam mířím? A v tomto zdroji, v této prázdnotě, která je plností nekonečné a nepodmíněné lásky, nikoli v jednotlivostech dějinného světa, bychom měli vidět smysl všeho konečného a podmíněného. Podstatné je to, co vždy je a zůstane nevýslovné a z čeho vše vyslovované vychází.