14. července 1789 se rozvášněný dav zmocnil Bastily. Začala Velká francouzská revoluce. Ale přestože tento den ve Francii dodnes slaví jako národní svátek, mám velký problém vidět v něm něco jiného než národní ostudu.
Hned na začátku, prosím, omluvte můj pohled laika, založený převážně na dějepisu vybledlých pouličních hesel. Jenže s nimi tu máme hned nějaký ten revoluční výdobytek: “Volnost, rovnost, bratrství.” V některých variantách s dodatkem: “anebo smrt”. Přitom se vtírá nekorektní otázka, čí smrt měli na mysli. Svou, nebo těch, kteří s nimi nesouhlasí? Dnes si můžeme vyprávět hezké věci o republice a občanských právech. Jen se mi zdá, že nebožáci, jejichž useknuté hlavy nosilo onoho slavného 14. července stádo divoce revolučních psychopatů ulicemi, by neměli ten pravý smysl pro ocenění všech jemných odstínů červánkové oblohy, která zrodila novou republiku.
Nezlobte se, ale připadá mi to tak trochu podobné, jako kdyby Německo slavilo výročí Hitlerova pivního puče. Vždyť nacisté také mluvili o národní jednotě, bratrství a blahobytu pro dělníky. A představme si, že by vyhráli válku. Židy, komunisty a mrzáky už povraždili, jejich radikální zápal ochladl, Hitler je také po smrti. Nacionálně socialistické Německo vládne světu, dělníci mají práci, zotavovny u moře a své volkswageny. Všichni jsou spokojení a Berlínem každoročně pochoduje armáda na oslavu pivního puče – který byl sice jen zpackanou pouliční výtržností, ale který znamenal symbolický počátek sociálně spravedlivého národního společenství, nové a lepší Evropy. Co na tom, že vedl také k hromadám bestiálně zavražděných.
Podobně mi někdo může bezpochyby namítat, co všechno dobrého Francouzská revoluce přinesla. O tom příliš nevím a nechci to zpochybňovat. Pokud ale přinesla nepředstavitelný teror a ulice ovládly skupinu násilníků, kteří si libovali v těch nejhorších krutostech, pokud gilotiny setly v příštích měsících a letech tisíce hlav a k moci se povznesly vyšinutí jedinci, poblouznění dojmem, že jsou pány nad životem i smrtí, přírodou i časem, odvažuji se tvrdit, že i kdyby tato revoluce přinesla světu blahobyt na dalších tisíc let, o takové krvavé štěstí bych nestál.