Spinoza: tělo a mysl

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici. Například vztah věcí a mysli. Otázku, jak mohou naše ideje odpovídat vnějším věcem, řeší tak, že souvislost idejí odpovídá souvislosti věcí, protože obojí je jen projevem něčeho třetího, projevem různých atributů téže substance. Jinak ale tvoří věci i ideje naprosto nezávislé řady.

Když uvažujeme o vztahu vědomí a věcí, nejprve se nezdá, že by tu byl nepřekročitelný problém. Vědomí činí věci přítomnými, ale samo žádnou věcí být nemůže. Vidím stůl. Kdyby toto vědomí bylo stolem nebo nějakou věcí, jako je stůl, bylo by zase jen tou věcí, a ne jejím vědomím. Vědomí je zkrátka svou povahou již u věcí, je vně sebe sama, je to sama přítomnost těchto věcí, a tak nevidíme důvod, proč bychom ještě hledali cestu, jak se do něj věci dostávají.

Tento problém se objeví, jakmile začneme zkoumat smysly. Pozorujeme, že určitým procesům, odehrávajícím se v těle, které je součástí vnějšího světa, odpovídá něco, co prožíváme uvnitř. Procesy v našem oku a mozku odpovídají tomu, že něco vidíme, chemické procesy v našem těle se projevují tím, že něco cítíme, a podobně. Právě tato proměna věci ve vědomí se zdá být nepochopitelnou.

Spinoza popisuje částice vnějšího světa, které působí na částice našeho těla, a určité uspořádání a pohyb těchto částic, nakolik tvoří individualitu lidského těla, jsou předmětem naší mysli. Mysl je idea těla. Není to přímo idea vnějších těles, ale našeho cítícího těla, které s těmito tělesy přichází do kontaktu. Zde se začíná ukazovat, co způsobuje onen záludný problém. Máme tu ideu nějaké věci, třeba, stolu, který vidím. Máme tu stůl, jako nějakou vnější věc, nezávislou na mé mysli. A máme tu mé tělo uvažované také jako vnější věc, nezávislá na mysli, a mezi tímto tělem a stolem dochází k interakci hmotných částic. Chápu všechny procesy probíhající ve vnějším světě mezi stolem a tělem, ale naprosto mi uniká, jaké spojení bych mohl najít mezi ideou stolu a stavem mého těla jako nějakou vnější věcí. Mysl, která má mít ideu stolu, totiž nikde ve světě vnějších věcí nenacházím a nevidím nic, co by ji s nimi spojovalo. Proč určitému stavu těla odpovídá určitý stav mysli, zůstává záhadou.

Chápání zde naráží na nepřekonatelnou propast. Mysl, která patří ke zkoumanému tělu, i kdybych mohl zkoumat své vlastní tělo, si nutně představuji jako cizí mysl. Moje mysl totiž nyní zkoumá a vidí tělo, a ne to, co vidí mysl, ke které patří zkoumané tělo. A kdybych viděl to, co tato mysl vidí, nemohl bych zároveň zkoumat její tělo. Abych si mohl představit nějakou spojitost mezi dvěma věcmi, musí být součástí téhož vědomí. Mezi dvěma věcmi, které nemohou být v tomtéž vědomí, nemůže existovat žádný představitelný vztah. Ale zde mám jedno vědomí, které zkoumá vnější svět, kde se nachází stůl a tělo, a druhé vědomí, které má patřit k tomuto tělu a obsahuje ideu stolu. Vědomí nemůže být předmětem vědomí jinak než jako sebevědomí. Nemůžeme mít vědomí někoho jiného. Ono vědomí s ideou stolu si představuji pouze jako moje vědomí patřící někomu jinému, a stejně jako vím, že mé vědomí vylučuje účast někoho jiného, jsem i já vyloučen z účasti na tomto cizím vědomí. Jedinou spojnicí je společný prostor světa, kterého si jsem vědom jako toho, co je zcizováno také vědomím druhých. Vědomí druhých si jsem vědom pouze jako toho, čeho si nikdy nemohu být vědom. Když se pokouším nalézt spojnici mezi tělem jako částí vnějšího světa, kterého si jsem vědom, a vědomím někoho jiného, hledám spojnici mezi tím, co nemůže být nijak spojeno. Veškeré spojení končí tam, kde končí svět, který sdílíme, ale dál, kde začíná vědomí druhého, se rozevírá jen nekonečná rozdílnost.

Představme si, že bychom mohli zkoumat svůj vlastní zrak. Vidím oko, nervy, mozek. Ale kde je vidění, které tam hledám? Vidím tam někde sebe, jak zkoumám svůj zrak? Vidím tam to, jak vidím? Ne, vidím tam nějaké vnější věci. Chtěl bych tam vidět přítomnost, ve které vyvstává vše, co vidím, ono “tu”, kde se ohlašuje každý obsah mého vědomí, ale tato přítomnost světa není nic, co je ve světě k nalezení. Tělo, které zkoumám, je zde jako tělo někoho úplně cizího. Nejen, že v něm není k nalezení vědomí druhého, není tam ani mé vlastní vědomí. Vše, co vidím, je vně.

Každé vnímání má dvě strany. Přítomnost jako ono blízké a nikomu jinému nepřístupné “tu”, do něhož jsou věci přiváděny, a svět těchto vnímaných věcí, které nacházím vně, které do “tu” připlouvají a mohou z něj zas odplynout a které mohou být přítomny také v “tu” druhých lidí. Slova “nacházím vně” přesně vystihují fakt, že jsou “tu” jako to, co je vně. Naproti tomu nitro, ono do sebe uzavřené “tu” mojí přítomnosti, naprosto nemohu myslet v souvislosti vnějšího, otevřeného a všem přístupného světa. Není to nic z toho, co je venku. Jestliže přesto pozoruji, že určité stavy těla vyvolávají do přítomnosti niterného “tu” určitý vjem, je to nanejvýš diskrétní souvislost, podobná souvislosti odvrácených stran téže mince – žádná strana se nedotýká druhé, obě strany se sobě nepodobají, a přeci jsou stranami téže věci.

To jsme se ale již dalece vzdálili tomu, jak otázku vztahu těla a mysli podává Spinoza. Kdybychom zůstali u jeho výkladu, nalezli bychom spoustu problematických míst. Mysl je představena jako věc. Zřejmě v důsledku toho nevidí, že idea je ideou věci, a tak není třeba zjednávat mezi věcmi a idejemi nějakou další souvislost. Co je myšleno souvislostí nějakých samostatných idejí, oddělených od věcí, mi zůstává skryté. Ani mi není také jasné, proč, má-li být mysl idejí těla, nemáme ideu tekutých částic a jejich pohybů, ale ideu nějakých úplně jiných věcí. Na příkladu se zkoumáním vidění jsme ale mohli pochopit, proč vůbec Spinoza viděl vztah těla a mysli jako natolik problematický. A také se ukazuje, že řešení, se kterým přichází – ačkoliv je u něj spíše důsledkem předpokladu jediné substance než samotného zkoumání zkušenosti – obsahuje intuici skutečné podstaty problému. Navzdory všem zmatkům a nepochopením vidí, že vnějšek a vnitřek tvoří diskrétní souvislost, že pokud je uvažujeme samy o sobě, nenacházíme způsob, jak je spojit, a přeci spolu souvisí jako dvě strany téhož.