Co lze rozumově dokázat? Na jednu stranu cokoliv – záleží jen, odkud se rozhodneme začít a co budeme brát v potaz. Na druhou stranu nic – protože ten, komu něco dokazujeme, musí náš důkaz nejprve přijmout. Ale opět záleží jen na něm, kde se rozhodne začít a co bude brát v potaz.
Rozum sám nemá žádný pevný počátek a žádné stanovené cesty. Je to jen způsob, jakým se snažíme vnést pořádek do nejasného světa. Do světa, který je takový, jak mu rozumíme, a kterému rozumíme podle toho, co je svět. A tak zde není žádný začátek, ale jen kruh, a nejsou zde žádná pravidla, ale jen upřímnost či faleš.
Neboť žádná pravidla rozumu nejsou dřív, než je objevíme, a co objevíme, záleží vždy na tom, jak hledáme. Tvrdíme pak, že co jsme nalezli, odpovídá skutečnosti. Ale kdo nás přesvědčí, že je to odpověď nepravdivá, když skutečnost jsme určili právě svou odpovědí? Držíme začátek i konec důkazu, a proto vše závisí jen na naší upřímnosti, která není ničím jiným, než rozhodnutím odpovídat tak, aby vyslovená skutečnost co nejvěrněji odpovídala němé skutečnosti stojící jako otázka před každou odpovědí. Kritérium pravdy předchází řeč i každé uchopení skutečnosti a samo zůstává nejen nedokazatelné, ale zcela nevyslovitelné a neuchopitelné, protože co je vysloveno a uchopeno, je jím již souzeno.