„We Got Him“

Dostali Usámu… Přiznám se, že jsem měl také jistý pocit zadostiučinění, když ho zabili. Méně pochopení už mám pro frenetické oslavy, které následovali v ulicích amerických měst. Ale prosím, je to Amerika. Jiná věc je, že s tímto jediným člověkem nezmizel problém mnohem závažnější než existence jednoho vyšinutého fanatika. Na světě jsou totiž stále milióny lidí, kteří mají podobné smýšlení a jsou připraveni k podobným činům. To nejhorší na Usámovi vlastně ani nebylo to, že zosnoval nějaké konkrétní teroristické útoky – to nejhorší je zášť, která k nim může vést. A ta stále žije.
Vybavuje se mi věta z jednoho filmu: “Gary, some people out there want you dead. They are called terrorists… …and they hate you.” Dobrý vtip, jehož naivní přímočarost vyvolává úsměv. Ale kromě toho odráží smutnou skutečnost. Politováníhodné existence těchto fanatiků se mění v nepřátele na život a na smrt v okamžiku, kdy jsou v zájmu své věci ochotni přistoupit k nelítostnému vraždění. V jejich systému symbolizace skutečnosti představuje náš způsob života zlo, jež je třeba vymítit. Proto můžeme říct – i když jen po lidsku – je dobře, že ho zabili.
Někteří “spravedliví” se pohoršují, že zastřelili neozbrojeného. Část světa ho má za hrdinu. Evropská Unie by mu, předpokládám, raději poslala obsílku, aby se dostavil ke spravedlivému procesu. Pro-arabští aktivisté v něm vidí několikanásobnou obět amerického útlaku a vykořisťování. Americká ulice jásá. Obávám se, že toto vše je jeden velký kolotoč ideologické zaslepenosti. Poblouzněni důvody a zásadami, příčinami a následky, zákony a pravidly, zapomínáme na něco mnohem důležitějšího – hledět svýma očima a cítit svým srdcem. Teprve pak můžeme opravdu ctít druhé. A zároveň pochopit, že na nenávist až k smrti a na vraždící bezohlednost nemáme ve své pokladnici moudrých slov a životních zásad žádnou odpověď.