Pro člověka zvyklého psát si deníkové zápisky nebo provozovat podobný druh „mentální hygieny“ je blog nakonec jen celkem samozřejmý vedlejší produkt této záliby. Problém nastává, když začne autor zvažovat, jaký obraz tím o sobě předestírá druhým lidem. Pokud se rozhodl publikovat jen samé závažné věci, kterými stojí a padá svět, vyjde z toho jako temný a zamračený suchar, který si myslí, že když ráno nevstane včas, nevyjde slunce. Pokud napíše každou bezvýznamnou maličkost, v lepším případě bude považován za grafomana, v horším za osobu stiženou duševní úplavicí.
Když někdo píše blog o počítačích, vypadá to, že od rána do večera sedí před obrazovkou. Když píše o filosofii, musí asi celé dny rozjímat a s hlavou v oblacích padá do každé jámy. A tak podobně. Dobrá, řekne si tedy autor, budu psát různé banality, abych dostal jakési lidské obrysy. A píše, jak ráno vstává, co měl k snídani, jak šel se psem na procházku a jakou měl pejsek – nebo, pokud to vzal opravdu z gruntu, on sám – stolici. Nakonec je stejně jen pro smích.
Takže pokud už má člověk tak hloupý nápad, že své poznámky zveřejní, asi mu nezbývá, než se spolehnout na příčetnost náhodného čtenáře, který ví, že člověk není to, co píše, a že veřejné vydání nás samých se většinou příliš nekryje s tím, jací skutečně jsme. Adekvátnější by opravdu bylo psát pod pseudonymem, aby se tyto dvě osoby nepletly, jenže v tom se zas skrývá jiná forma neupřímnosti.