Dočetl jsem Hyperiona. Mohu říct, že jsem jím nadšen. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. Ovšem že je za tím znát filosofické vzdělání, ale na svém správném místě, slouží k projasnění citu, k projasnění bytí a jeho moudrost začíná teprve tam, kde mluví ze základů bytí původnější řečí než je chatrný jazyk rozumu. Když vzpomenu například ono místo: „Ich denke nach und finde mich … allein. Die Natur verschließt die Arme und ich stehe, wie ein Fremdling, vor ihr, und verstehe sie nicht“. A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a nárok něčeho vyššího.
Obzvláště vyjádření těchto stavů si cením. Jsou protipólem blouznivosti a touhy po božském. Ale tady začínám narážet a mám obavu, že to je výraz hlubokého pohanství. U Hölderlina samozřejmě a můj obdiv se mísí s odporem. „Nová církev“, tomu bych se vysmál. Ale nevím, jestli lze najít nějaké přijatelné pojetí „wir sind zur Freude der Gottheit alle berufen“. Můžeme smířit božské s Bohem?